Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 209/2005, ze dne 31. 1. 2006:
Nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty, nemá zůstavitel právního nástupce, který by vstoupil do jeho práv a povinností; soud proto řízení o dědictví zastaví (§ 175h o.s.ř.) a případný majetek nepatrné hodnoty vydá vypraviteli zůstavitelova pohřbu, který tento majetek nabude nikoliv z titulu dědění, ale rozhodnutím soudu (§ 132 občanského zákoníku).
Zastaví-li soud pravomocným usnesením řízení o dědictví podle ustanovení § 175h o.s.ř., není tím (a nemůže tím být) pro účely jiného řízení (řízení, v němž žalobce uplatňoval své nároky vůči zůstaviteli) ještě závazně stanoveno, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty. Ten, kdo žalobou uplatnil své nároky proti zůstaviteli nebo ten, proti komu zůstavitel uplatnil své nároky, totiž není účastníkem řízení o dědictví a usnesení o zastavení dědického řízení podle ustanovení § 175h o.s.ř. pro něj není závazné (srov. § 159a odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Soud nemůže v jiném než dědickém řízení řešit, kdo je zůstavitelův dědic a jaký majetek zůstavitele z titulu dědění nabyl. Vzhledem k tomu, že však pravomocné usnesení, kterým bylo řízení o dědictví skončeno (tedy i usnesení o zastavení dědického řízení podle ustanovení § 175h o.s.ř.), není pro účastníka jiného řízení závazné, nic soudu nebrání, aby pro účely tohoto jiného řízení objasnil, jaký majetek, popřípadě v jaké ceně zůstavitel zanechal a komu svědčí (ze zákona nebo na základě závěti, popřípadě z obou těchto důvodů) dědické právo po zůstaviteli, a aby z tohoto zjištění učinil odpovídající závěry, mimo jiné o tom, zda má být řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř. zastaveno nebo zda v něm může být pokračováno a – po objasnění dědického práva (kdo je dědicem) – s kým (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.2004, sp.zn. 21 Cdo 857/2004, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2005).
Z výše uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě soudy postupovaly správně, když – s ohledem na zjištěné skutečnosti – rozhodly, že procesními nástupci zemřelé žalobkyně B. Z. jsou K. J., A. M., a Z. S., kteří jako jediní přicházejí v úvahu jako dědici B. Z. a kteří v řízení o dědictví po jmenované dědictví neodmítli, a to i přes to, že řízení o dědictví po B. Z. bylo ve smyslu ustanovení § 175 h o.s.ř. zastaveno. V důsledku toho je pak správné i rozhodnutí o procesním nástupnictví A. M. na místě následně zemřelé A. M., bylo-li zjištěno, že A. M. jako jediná přichází v úvahu jako dědička A. M. a dědictví po jmenované neodmítla.