Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 240/2005, ze dne ze dne 27. 6. 2006:
Rozsudek o prohlášení za mrtvého je konstitutivním rozhodnutím o osobním stavu (§ 80 písm. a/ o. s. ř.). Právní teorie definuje konstitutivní rozhodnutí jako rozhodnutí, jež je svou podstatou nejen skutečností procesní, ale i hmotněprávní, neboť je ve smyslu ustanovení hmotného práva samo teprve důvodem vzniku nového, předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popř. důvodem jeho změny nebo zániku. Jsou s ním proto nutně spojeny účinky ex nunc a pouze zákon by mohl stanovit něco jiného (srovnej Občanský soudní řád. Komentář, I. díl. Praha : Panorama, 1985, s. 671). Odvolacímu soudu lze přisvědčit jen potud, dovodil-li, že rozhodnutí o prohlášení za mrtvého působí ex nunc a nemá zpětnou účinnost, přičemž v některých případech jsou jeho účinky výslovně příslušným zákonným předpisem stanoveny ex tunc, tj. se zpětnou účinností. Mezi ně patří i § 460 odst. 1 obč. zák., který speciálně upravuje okamžik nabývání dědictví.
Z § 460 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že při dědění dochází k přechodu práv a povinností tvořících předmět dědictví bezprostředně již v okamžiku smrti fyzické osoby – zůstavitele (a to i přes uplatňovaný princip úřední ingerence při nabývání dědictví). Stejné účinky jako smrt zůstavitele má i prohlášení fyzické osoby za mrtvou rozsudkem soudu. Okamžik smrti zůstavitele nebo den, ke kterému byl prohlášen za mrtvého, je rozhodnou skutečností co do okruhu osob, které přicházejí v úvahu jako dědici, jakož i co do práv a povinností, do nichž vstupují právní nástupci zůstavitele.
V posuzované věci je předmětem řízení pohledávka, kterou měl mít žalobce za žalovaným ze smluv o půjčce uzavřených mezi nimi podle § 657 obč. zák. V žalobě podané u soudu dne 8. 10. 2002 označil žalobce za žalovaného L. N., který v den zahájení řízení měl způsobilost být účastníkem řízení, neboť před zahájením řízení (tj. před 8. 10. 2002) nezemřel a ani nebyl rozhodnutím soudu prohlášen za mrtvého. Lze tak uzavřít (na rozdíl od závěrů soudu odvolacího a soudu prvního stupně), že podmínka řízení – způsobilost žalovaného být účastníkem řízení v den jeho zahájení – byla splněna. Žalovaný byl totiž prohlášen za mrtvého až po zahájení řízení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. března 2004, č. j. 10 Nc 551/2002-41, který nabyl právní moci dne 25. 3. 2004. S účinky od právní moci tohoto rozsudku (ex nunc), jenž má konstitutivní povahu, tak ztratil žalovaný prohlášením za mrtvého způsobilost být účastníkem tohoto řízení (§ 19 o. s. ř. a 7 odst. 2 obč. zák.). Na povahu účinků uvedeného rozsudku ve vztahu ke ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení je bez vlivu okolnost, že ve smyslu § 460 odst. 1 obč. zák. dědici nabyli dědictví po žalovaném ke dni 1. 5. 2000, který byl v rozsudku o prohlášení za mrtvého označen za den smrti. Je tomu tak proto, že ustanovení § 460 odst. l obč. zák. je výjimkou ze zásady, že rozsudek o prohlášení za mrtvého jakožto konstitutivní rozhodnutí působí ex nunc, obsahuje speciální úpravu hmotného dědického práva, jež přisuzuje rozsudku o prohlášení za mrtvého, pokud jde o okamžik nabytí dědictví, účinky ex tunc. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení bylo povinností soudu podle § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavit a že postup podle § 107 o. s. ř. zde byl vyloučen.