Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1105/2009, ze dne 9. 4. 2009:
Právo na zadostiučinění podle § 13 o. z. je svou povahou úzce spjato jak s postiženou fyzickou osobou, tak s osobou, která do práva na ochranu osobnosti této fyzické osoby zasáhla; má osobní charakter především proto, že cílem této satisfakce je v rámci zásahem do osobnostních práv vzniklého vztahu mezi subjekty všeobecného osobnostního práva (tj. mezi oprávněným subjektem a povinným subjektem) přiměřeně vyvážit a zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou fyzické osobě na její osobnosti; satisfakční účel může splnit pouze zadostiučinění, které poskytne výlučně sama osoba, která do osobnosti oprávněné fyzické osoby zasáhla. Smrtí povinné osoby proto povinnost poskytnout zadostiučinění zaniká, neboť tato povinnost je osobně vázána na tuto osobu, takže nepřechází na další osoby. Procesním důsledkem toho je, že zemře-li v průběhu soudního řízení o ochranu osobnosti povinná osoba, která se měla dopustit zásahu do osobnostní sféry oprávněné fyzické osoby, musí být řízení podle § 107 odst. 1 a 5 o. s. ř. zastaveno, neboť vzhledem k povaze věci nelze v soudním řízení pokračovat.
Jestliže v průběhu řízení před soudem prvního stupně v této věci ochrany osobnosti žalovaný zemřel a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení, neumožňovala povaha posuzované věci v řízení pokračovat. Z této skutečnosti odvolací soud opodstatněně vycházel. Vzhledem k důvodům podaného dovolání je tak napadené usnesení odvolacího soudu správné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.), aniž by bylo třeba se zabývat dalšími výtkami dovolání, které nejsou způsobilé tento závěr zvrátit.