Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4110/2014, ze dne 30. 10. 2015:
I když se dědictví nabývá – jak vyplývá z ustanovení § 460 obč. zák. – smrtí zůstavitele, dospěla judikatura soudů již dříve k závěru, že okamžik smrti zůstavitele je rozhodný toliko pro posouzení, jaký majetek zůstavitel zanechal svým dědicům, a že pro označení tohoto majetku je významná doba vydání (vyhlášení) usnesení o dědictví, neboť pouze v tomto případě je výrok usnesení (z hlediska vymezení předmětu dědictví a jeho nabytí dědici) dostatečně přesný, určitý a srozumitelný. V usnesení o dědictví se tedy nemovitosti patřící do dědictví neoznačují tak, jak byly vedeny v příslušné evidenci (v Katastru nemovitostí České republiky) v době smrti zůstavitele, ale podle stavu v době vydání (vyhlášení) usnesení (srov. též například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.9.1999 sp. zn. 21 Cdo 2460/98).