Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1684/2015, ze dne 2. 9. 2015:
Stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení soudu, kterým se řízení o dědictví končí, se projevuje také ve vztazích k majetku patřícímu do dědictví a k zůstavitelovým dluhům. Až do vypořádání dědictví pravomocným usnesením soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí, práv a jiných majetkových hodnot zůstavitele), z právních úkonů, týkajících se věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, který byl uveřejněn pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1974, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, který byl uveřejněn pod č. 67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že dědici mohou v době od smrti zůstavitele až do pravomocného skončení projednání dědictví činit o majetku patřícím do dědictví právní úkony (nakládat s ním nebo činit jiná opatření); jde-li o právní úkon přesahující rámec obvyklého hospodaření, je k němu třeba souhlasu soudu (srov. § 175r zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve zněni pozdějších předpisů účinném – vzhledem k době smrti zůstavitele P. R. – do 7. 1. 2000 – dále jen „obč. soud. ř.“). Vzhledem k tomu, že dědický podíl vyjadřuje (až do pravomocného skončení projednání dědictví) míru, jakou se dědici navzájem podílejí na právech a povinnostech, týkajících se věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot patřících do dědictví, řídí se v této době vztahy mezi více dědici navzájem ustanoveními občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví (§ 137 a násl. obč. zák.).
Stejně jako podíloví spoluvlastníci, kteří se mohou dohodnout o hospodaření se společnou věcí, je možné, aby se dědici dohodli o tom, jak budou hospodařit s jednotlivými věcmi, právy nebo jinými majetkovými hodnotami patřícími do dědictví; protože takové opatření zpravidla nepřesahuje rámec obvyklého hospodaření, není k němu potřebný souhlas soudu podle ustanovení § 175r obč. soud. ř. Dědic, který má podle dohody dědiců právo samostatně hospodařit s věcí, právem nebo jinou majetkovou hodnotou patřící do dědictví, také může o ní činit v rámci obvyklého hospodaření právní úkony, aniž by k tomu potřeboval souhlas ostatních dědiců; jinak platí, že z právních úkonů týkajících se majetku patřícího do dědictví jsou oprávněni a povinni všichni dědici společně a nerozdílně. Je-li více dědiců oprávněných žádat po dlužníku plnění společně a nerozdílně, znamená to mimo jiné, že dlužník je povinen splnit v celém rozsahu dědici, který o plnění požádal první, a že ostatní dědici nemohou nic žádat od dlužníka, jenž splnil celý závazek jednomu z dědiců, kteří jsou vůči němu oprávněni společně a nerozdílně (srov. § 513 a 514 obč. zák.).