Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, ze dne 26. 1. 2023:
Zákon o zvláštních řízeních soudních v § 193 odst. 1 věty za středníkem ve sledovaných souvislostech jednoznačně zapovídá, aby v rámci dodatečného projednání pozůstalosti bylo autoritativně rozhodováno o nově se objevivších aktivech (popř. pasivech) pozůstalosti, to ovšem právě a jen pro případ, že jde o taková aktiva (popř. pasiva), k nim se nepřihlíží ve smyslu § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé z. ř. s., tedy že jde o aktiva (popř. pasiva) sporná. Sporností aktiv (popř. pasiv) ve smyslu citovaných předpisů je míněna výlučně situace, kdy v rámci řízení o pozůstalosti nebo navazujícího řízení o dodatečném projednání pozůstalosti některý z dědiců (popř. pozůstalý manžel, jde-li o majetek, jež má tvořit společného jmění manželů) uplatní rozdílná (rozporná) tvrzení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli (popř. do společného jmění manželů) [k otázce co je sporným aktivem či pasivem srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5455/2007].
Práva k tomuto nově objevenému spornému majetku (a k žádnému jinému), je možno uplatnit žalobou předpokládanou ustanovením § 193 odst. 1, část věty za středníkem, z. ř. s., o které nalézací soud, právě s ohledem na pravomocné konečné rozhodnutí o pozůstalosti, rozhodne (ex nunc) definitivně a ve vztahu k účastníkům tohoto sporného řízení bez toho, aby bylo následně nutné tato aktiva znovu projednávat v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti. Protože jde o výjimku z obecného pravidla o potřebě dodatečného projednání pozůstalosti, je třeba ji, jako každou jinou výjimku v právu, vykládat spíše restriktivně. Není totiž žádoucí, aby dědic obcházel znění kogentní právní normy (§ 193 odst. 1 z. ř. s.) podáváním preventivních určovacích žalob, navíc nesprávně vázaných na okamžik úmrtí zůstavitele, a tím nepřípustně obcházel její smysl.
Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1072/2004, a ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1685/2004, vyslovil, že spor o to, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitý majetek, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem takového majetku v okamžiku smrti, v nich uvedené závěry však nelze bez dalšího aplikovat s ohledem na výše popsanou změnu právní úpravy účinnou od 1. 1. 2014, která již po pravomocném vydávání rozhodnutí o dědictví (§ 188 z. ř. s.) nepřipouští projednání těch aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti, které účastníci učinili spornými.
Z výše nastíněného plyne, že dědicové se mohou za stávající právní úpravy svých práv domáhat rovněž žalobou mimo řízení o pozůstalosti. Uplatnit svá práva žalobou mimo řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 189 z. ř. s. sice dědic může ještě před skončením řízení o pozůstalosti (ve vztahu k obsahově totožné předešlé právní úpravě srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 208/2005, nebo podle současné právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 24 Cdo 311/2020), předpokladem však je, že jde o práva k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti při projednání pozůstalosti v důsledku neshody dědiců na rozhodných skutečnostech nepřihlížel. Naléhavý právní zájem na určení, že určitá mezi dědici sporná věc, právo nebo jiná majetková hodnota náležela ke dni smrti zůstaviteli, může být dán z logiky věci jen do doby, než soud v řízení o pozůstalosti pravomocně rozhodne o dědictví (§ 185 z. ř. s.), neboť jen do té doby lze případný rozsudek o podané žalobě odstraňující spornost aktiv (či pasiv) ještě zohlednit v rámci pozůstalostního řízení, a to změnou usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele, jak to ostatně plyne i z § 180 odst. 2 z. ř. s. Nicméně od okamžiku, kdy nabude usnesení o dědickém právu právní moci, zákon vylučuje, aby následně odstraněná spornost aktiv (či pasiv) byla ve smyslu § 189 odst. 1 ve spojení s § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s. jakkoliv zohledněna v rámci pozůstalostního řízení (řízení o dodatečném projednání pozůstalosti). Zákon naopak výslovně stanoví, že po právní moci usnesení o dědictví se spor o aktiva (či pasiva) pozůstalosti může definitivně vyřešit jen v řízení sporném, přičemž – z hlediska zvažovaného naléhavého právního zájmu – je vyloučeno, aby se rozhodovalo o rozsahu aktiv (či pasiv) náležejících ke dni smrti zůstaviteli. Řečeno jinak po právní moci usnesení o dědickém právu se může dědic domáhat ve svůj prospěch vůči ostatním dědicům zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu.
Obdobně se postupuje v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti (§ 193 odst. 1 z. ř. s.) jen s tím rozdílem, že o aktivech (popř. pasivech), které se až v rámci takového řízení ukázaly jako sporné, je možné pojmově rozhodnout výlučně jen ve sporném řízení (neboť tu už existuje pravomocné usnesení o dědickém právu).
V dané věci nebylo zjištěno, že by v řízení o pozůstalosti po M. K. bylo vydáno rozhodnutí, v němž by soud (soudní komisař) provedl soupis pozůstalosti (§ 172, § 177 z. ř. s.) či jej nahradil souhlasným prohlášením dědiců nebo bylo vydáno rozhodnutí o určení obvyklé ceny majetku a jiných aktiv pozůstalosti (§ 180 z. ř. s.), v nichž by se nepřihlíželo k žalobcem označeným nemovitým věcem (bytové jednotce a jejímu příslušenství) z důvodu jejich spornosti. Z toho důvodu žalobce nebyl ani oprávněn zahájit řízení o odstranění spornosti aktiv pozůstalosti (srov. zejména odst. 29 až 31). Dovolatel v té souvislosti přitom opodstatněně poukazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3686/2020, jemuž předcházel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 24 Cdo 311/2020, v nichž dovolací soud rovněž zaujal výše prezentovaný názor.
Nešlo-li v intencích výše vyložených v případě nemovité věci o aktivum, které se ukázalo v rámci řízení o dodatečném projednání pozůstalosti jako sporné (§ 172 odst. 2 věta druhá z. ř. s.), nebyl žalobce v době rozhodování odvolacího soudu nadán naléhavým právním zájem, ať už na určení, že nemovitá věc náležela zůstavitelce ke dni její smrti či k určení, že sám je jejím spoluvlastníkem.