Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4140/2016, ze dne 27. 6. 2017:
Přechod nájmu bytu vždy řídí právní úpravou účinnou v době úmrtí nájemce bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 378/2008, uveřejněný pod C 7242 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 1893/09/). Otázku přechodu nájmu bytu proto dovolací soud posuzoval – stejně jako soudy nižších stupňů – podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni úmrtí otce žalobců (nájemce bytu) a ve znění do 31. října 2011 – dále opět jen „obč. zák.“ (viz rovněž § 3074 odst. 1 větu první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněném pod č. 7/1997 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že slovy „mít vlastní byt” (§ 706 odst. 1 obč. zák.) zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. má k dispozici některý z těchto titulů bydleni, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu. K témuž výkladu zákonem použité terminologie „mít vlastní byt” se přiklonil i v rozsudku z 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném pod č. 98/97 časopisu Soudní judikatura, v němž dále uvedl, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. Stejným způsobem se Nejvyšší soud vyslovil k výkladu pojmu „mít vlastní byt” rovněž v rozsudcích ze 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, uveřejněném pod č. 34/1999 časopisu Soudní judikatura, a z 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněném pod č. 20/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V naposledy citovaném rozhodnutí (na něž odkázaly rovněž soudy nižších stupňů) pak rovněž dovodil, že podmínku „vlastního bytu“ splňuje i ten, komu svědčí právo bydlení z titulu spoluvlastnictví. Z odůvodnění téhož rozhodnutí současně vyplývá, že měla-li osoba uplatňující přechod nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák. možnost ujmout se užívání bytu ve svém domě v dohledné době (po uplynutí doby, na níž byl sjednán nájem tohoto bytu), není pro závěr o existenci „vlastního bytu“ podstatné, že tak nemohla učinit bezprostředně po smrti nájemce bytu. Od uvedených právních názorů se dovolací soud neodklání ani v poměrech souzené věci.
Dovolatelům lze přisvědčit v názoru, že byť se dědictví nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.), k jeho nabytí zůstavitelovým dědicem nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a musí o něm být rozhodnuto. V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že dědicové jsou i v období mezi nabytím dědictví a potvrzením nabytí dědictví, případně schválením dohody o vypořádání dědictví, oprávněni věci, které náleží do dědictví, v mezích zákona držet, užívat, požívat jejich plody a užitky a nakládat s nimi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. listopadu 2000, sp. zn. 24 Cdo 484/2000, uveřejněný na str. 134 v sešitě č. 6/2000 časopisu Ad Notam).
Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (jejž podle současné právní úpravy nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit) dovodil, že nebyl naplněn předpoklad přechodu nájmu v podobě neexistence vlastního bytu ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. Z toho, co bylo uvedeno v předchozím odstavci, je totiž zřejmé, že dovolatelé jako dědici mohli již od smrti otce (a nikoli až od pravomocného skončení dědického řízení dne 23. června 2010, jak se mylně domnívali), tj. od 1. června 2008, užívat zděděný dům v Nuslích a tedy i realizovat svoji potřebu bydlení v postupně uvolňovaných bytech v tomto domě. Je přitom nerozhodné, že ze subjektivních důvodů (zde z důvodu sporu o dědické právo, který vyvolala manželka zůstavitele zpochybněním platnosti zůstavitelovi závěti) takovýto právní důvod bydlení nerealizovali (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99). Zbývá dodat, že na uvedeném závěru nemůže v tomto konkrétním případě nic změnit ani zákonné pravidlo, že během dědického řízení mohou dědici s věcmi nebo s jiným majetkem náležejícím do dědictví nakládat nebo činit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se svolením soudu (§ 175r odst. 1 o. s. ř.). Zde nelze opomenout, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud nezabýval otázkou, zda dovolatelé potřebovali k bydlení v některém z uvolněných bytů v domě v Nuslích souhlas soudu podle § 175r o. s. ř., jehož udělení mimo jiné předpokládá, že v dědickém řízení byl okruh dědiců nepochybně zjištěn (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu z 31. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 967/2004, uveřejněný pod č. 139/2005 časopisu Soudní judikatura). Absenci takového posouzení mu však nelze důvodně vytýkat (a ostatně dovolatelé to v dovolání ani nečiní), jelikož v řízení nebylo ani tvrzeno (natož prokázáno), že by o takové svolení požádali.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolatelé měli ke dni úmrtí nájemce předmětného bytu „vlastní byt“ ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák., jelikož jim již tehdy (§ 460 obč. zák.) svědčil takový právní titul bydlení (/spolu/vlastnické právo k domu v Nuslích), který byl objektivně způsobilý v dohledné době trvale uspokojit jejich bytovou potřebu; je nerozhodné, že neměli možnost ujmout se užívání některého bytu ve svém domě bezprostředně po smrti nájemce a že ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizovali ani poté, co již měli možnost tak učinit (tj. po uplynutí relativně krátkých dob, na něž byly sjednány nájmy hned několika bytů v domě v Nuslích).