Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1976/2016, ze dne 28. 6. 2017:
Jedním z možných způsobů zániku společného jmění je smrt manžela (tak jako v posuzovaném případě). Měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění, zjišťuje soud (soudní komisař) jeho rozsah a obecnou cenu v době zániku společného jmění (v době smrti zůstavitele) a provádí jeho vypořádání podle zásad uvedených v občanském zákoníku (§ 149 odst. 2 a 3 obč. zák.). Smyslem vypořádání je určit, které z věcí, práv nebo z jiných majetkových hodnot náležejících do společného jmění, popřípadě jaká jejich část (podíl), tvoří předmět dědictví a které z nich, popřípadě jaká jejich část (podíl), připadají pozůstalému manželovi.Při zjišťování, které věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřily do společného jmění, jaké měli manželé společné závazky, co každý z manželů vynaložil ze svého na společný majetek nebo co bylo ze společného majetku vynaloženo na jejich ostatní majetek, vychází soud ze shodných tvrzení účastníků (dědiců a pozůstalého manžela). Zůstala-li některá z těchto okolností mezi pozůstalým manželem a dědici nebo mezi dědici po skutkové stránce sporná, postupuje soud (soudní komisař) podle § 175k odst. 3 občanského soudního řádu, tj. omezí se jen na zjištění jejich spornosti a při vypořádání společného jmění k ní nepřihlíží. Takový majetek nebo dluhy, jichž se spornost týká, nejsou v dědickém řízení vypořádány a účastníci (dědici nebo pozůstalý manžel) se pak mohou domáhat svých práv k tomuto majetku nebo ohledně těchto dluhů žalobou mimo řízení o dědictví (§ 175y odst. 1 občanského soudního řádu). Po právní moci usnesení, kterým bylo řízení skončeno, soud může (smí) provést řízení o dědictví jen o majetku, který – jak vyplývá z § 175x občanského soudního řádu – dosud (v době do právní moci tohoto usnesení) nebyl v řízení o dědictví znám. Za dosud v řízení neznámý se zásadně pokládá takový zůstavitelův majetek, který v průběhu řízení o dědictví neuvedl (netvrdil) žádný z účastníků řízení o dědictví a který nevyplynul ani jinak nevyšel najevo z výsledků předběžného šetření nebo ze zpráv, které byly soudu v řízení sděleny na jeho dotaz, anebo z šetření, která byla soudem provedena v rámci přípravy jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1221/2011).
Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, nastupuje vypořádání v důsledku zákonné nevyvratitelné domněnky (§ 150 odst. 4 obč. zák.); podle ní platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných. Tříletá lhůta od zániku SJM je hmotněprávní časovou hranicí, ve které mohou účastníci činit předmětem řízení o vypořádání majetkového společenství jednotlivé věci a hodnoty. Po uplynutí této lhůty nastupují k věcem (ostatním majetkovým právům, pohledávkám a závazkům), které nejsou předmětem dohody o vypořádání ani předmětem soudního řízení o vypořádání SJM, účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání a tyto hodnoty jsou vypořádány způsobem výslovně zákonem upraveným v § 150 odst. 4 obč. zák. Dojde-li k vypořádání podle zákonné domněnky, je nepřípustné dodatečně – po uplynutí zákonné tříleté lhůty – zahrnovat majetkové hodnoty do vypořádání SJM prostřednictvím soudu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1068/2008, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5232/2008, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2742/2012, jakož Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. § 1-459. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1011 s.). Obdobně v rozsudcích ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, nebo ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1785/2014, Nejvyšší soud vyjádřil právní závěr, že soudnímu řízení o vypořádání mohou být podrobeny jen ty součásti SJM, u kterých došlo k uplatnění požadavku na soudní vypořádání ve lhůtě tří let od zániku zákonného majetkového společenství.V usnesení ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 681/2004, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož předmětem vypořádání SJM (jež zaniklo úmrtím jednoho z manželů), které bylo zúženo smlouvou uzavřenou jejími účastníky ve smyslu § 143a odst. 1 obč. zák., již není majetek a závazky, ohledně kterých bylo společné jmění zúženo, v případě, že zúžení se týkalo majetku a závazků nabytých či vzniklých po uzavření předmětné smlouvy, a byly již mezi manžely vypořádány nebo se na ně vztahuje nevyvratitelná domněnka vypořádání ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák.
V daném případě byla půjčka poskytnuta ze SJM žalobce a jeho manželky, která zemřela dne 4. 4. 2012. Protože žádný z účastníků dědického řízení nezařadil pohledávku z půjčky jako majetkovou hodnotu náležející do společného jmění žalobce a zůstavitelky (a ani jinak nevyšla v dědickém řízení najevo), soud ji nevzal v úvahu při zjištění jeho rozsahu a obecné ceny v době zániku (v době smrti zůstavitelky) a nevypořádal ji, tj. neurčil, že náleží do společného jmění, a jaká její část tvoří předmět dědictví a jaká připadá žalobci coby pozůstalému manželovi. Jelikož pohledávka, resp. její část nebyla předmětem dědění, nedošlo (dosud) mezi dědici k jejímu vypořádání v řízení o dědictví.
Soud prvního stupně rozhodl o věci rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, tedy v době, kdy již uplynula tříletá lhůta od zániku SJM. Poněvadž žalovaná pohledávka tvořící předmět zaniklého SJM nebyla učiněna do tří let od úmrtí zůstavitelky předmětem dědického řízení, došlo k jejímu vypořádání uplatněním zákonné domněnky ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák., která nastala dnem 8. 4. 2015 (srov. § 122 odst. 2, 3 obč. zák.). Žalobce se tak stal vlastníkem jedné poloviny této pohledávky a její zbývající jedna polovina připadla do dědictví po zůstavitelce. Soud prvního stupně a následně i odvolací soud pochybily, jestliže přehlédly, že žalobce je v důsledku nastalé zákonné domněnky vypořádání SJM ve sporu aktivně věcně legitimován v rozsahu 880.000 Kč (s příslušenstvím). Okolnost, že řízení bylo zahájeno dříve, než nastala domněnka vypořádání (dne 7. 5. 2014), není významná, neboť pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 občanského soudního řádu). V tomto rozsahu se tudíž žalobci podařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace.
