Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 273/2025, ze dne 27. 8. 2025:
Odvolatelka se mylně domnívá, že spor měl rozhodnout notář v pozici soudního komisaře pověřeného rozhodnutím o pozůstalosti. Z citovaného komentáře a dlouhodobě ustálené soudní praxe se podává, že soudní komisař je oprávněn řešit pouze sporné právní otázky. V daném případě mají účastníci pozůstalostního řízení spor o skutkových otázkách – o okolnostech sepisu závěti, o tom, zda je výrazem skutečné vůle zůstavitele a o duševním zdraví zůstavitele. Pokud judikatura vyjadřuje požadavek, aby byly námitky vznesené proti dědickému titulu konkrétní a nevyjadřovaly pouhou nespokojenost některých účastníků, odvolací soud má za to, že nezbytnou míru konkrétnosti pozůstalé dcery ve svých opakovaných námitkách vyjádřily (srov. odst. 2 tohoto usnesení). Spor o skutkových okolnostech nelze v pozůstalostním řízení řešit, a proto soudní komisař zcela správně odkázal účastníky na sporné občanskoprávní soudní řízení.
Další otázkou je, kdo měl být na podání žaloby odkázán. Ve svém prvním rozhodnutí soud I. stupně odkázal na podání žaloby pozůstalé dcery (usnesením ze dne [datum], čj. [spisová značka]). Toto rozhodnutí odvolací soud zrušil s poukazem na to, že je třeba vyslechnout svědky závěti.
Přezkoumávané rozhodnutí soud I. stupně opřel o rozhodnutí NS sp. zn. 24 Cdo 2592/2021 a 24 Cdo 49/2022. Zůstavitel zanechal závěť datovanou dnem [datum], sepsanou za účasti dvou svědků. Jedná se tak o závěť podle ust. § 476b občanského zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.), která nebyla pořízena vlastní rukou zůstavitele (nyní § 1534 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., dále jen o. z.). Podle § 3069 o. z. se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele. Novým právním předpisem se řídí i právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu se spravují dosavadní právní úpravou. Za platnou se považuje závěť, když vyhovuje právním předpisům platným v době jejího pořízení (v projednávané věci občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb.), a postupuje se podle ní, i když zůstavitel zemře za účinnosti nového právního předpisu (občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Soud I. stupně v řízení nedospěl k závěru o pravosti a platnosti závěti. Ačkoli v souladu s ustanovením § 146 odst. 1 z. ř. s. (a jak to plyne z předchozího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], vyslechl svědky závěti. Podle ust. § 146 odst. 1 z. ř. s. zjistí-li se, že zůstavitel zanechal listinu o pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění učiněném před svědky, soud je vždy vyslechne; to neplatí, prohlásí-li všichni dědici, že na výslechu svědků netrvají, nebo brání-li provedení výslechu svědka závažné okolnosti. Pozůstalé dcery znovu vznesly námitky proti závěti a upozornily na nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích.
Alografická závěť podle § 476b zákona č. 40/1964 Sb. (nyní § 1534 obč. zák.) není na rozdíl od holografní závěti spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje vůli zůstavitele; povolání svědků při pořízení závěti dle citovaného zákonného ustanovení slouží k tomu, aby tyto osoby potvrdily, že jde o zůstavitelovu pravou závěť. Jedná se o to, aby bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele. Podle § 476b obč. zák. musí (zůstavitel) závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat. Podle § 1534 o. z. musí zůstavitel závěť, kterou nenapsal vlastní rukou, vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli.
Pro existenci této podmínky spočívající ve vyjádření, resp. vyslovení skutečné vůle před svědky, jejíž splnění je nutno prokazovat, je dědické právo pozůstalé manželky odvozené z takové závěti slabší než zákonné dědické právo pozůstalých dcer. Proto odvolací soud považuje za správné odkázat za daných skutkových okolností na podání žaloby pozůstalou manželku.
Otázkou „síly“ jednotlivých právních důvodů dědění a důkazního břemene ve (sporném) řízení se Nejvyšší soud opakovaně zabýval, přičemž blíže vymezil své závěry v rozsudku ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 49/2022, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3433/2021, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2012/2022 V citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že při posouzení, které dědické právo se jeví jako slabší, je nezbytné dodržet zásady právní úpravy a přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně toho, jakým způsobem byla popřena pravost závěti.
V projednávaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že pozůstalé dcery zpochybnily závěť konkrétním skutkovým tvrzením (pochybností o duševním stavu zůstavitele v době sepisu závěti) a poukazem na nesrovnalosti ve výpovědích svědků, kteří se lišili v tvrzení, kdy byla závěť sepsána, zda ji sám diktoval. Svědkové totiž jednoznačně nepotvrdili, že zůstavitel výslovně projevil, že obsahuje jeho skutečnou vůli. Soud I. stupně tedy správně postupoval podle § 1672 o. z. a odkázal k podání žaloby ve sporném řízení pozůstalou manželku. Podle § 1672 o. z. platí, že uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Ostatně o soukromé listině obecně platí, že je na každém, kdo se jí dovolává, aby dokázal její pravost a pravdivost (§ 565 o. z.).
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3433/2021 lze citovat: Při výkladu ustanovení § 565 věty prvé o. z. se dovolací soud ve zmiňovaném rozsudku ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. 24 Cdo 2592/2021 přiklonil k názoru, že v případě, že je mezi účastníky řízení o pozůstalosti sporná skutečnost, zda pořízení pro případ smrti je pravé, tedy zda pochází od zůstavitele, pak je třeba použít jiná pravidla, která pomohou „žebříček síly“ stanovit. V prvé řadě je třeba vycházet z toho, zda sporná listina má formu veřejné listiny (nejčastěji notářského zápisu) či listiny soukromé (jakákoli jiná listina). Podle ustanovení § 565 odst. 1, věty první o. z. pro soukromou listinu platí, že je na každém, kdo se jí dovolává, aby dokázal její pravost a správnost. Naopak podle ustanovení § 568 odst. 1, 2 o. z. platí že, je-li nějaká skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak. Vzhledem k těmto zákonným ustanovením týkajícím se důkazní síly soukromých listin, je i postavení dědice, který opírá své dědické právo o pořízení pro případ smrti vyhotovené ve formě soukromé listiny „slabší“ než postavení dědice, který opírá své dědické právo o zákonnou dědickou posloupnost založenou na příbuzenství nebo manželství; tento názor lze dovodit z toho, že příbuzenský stav či manželství se soudu dokládá veřejnými listinami v podobě rodného či oddacího listu.
V této souvislosti dovolací soud v citovaném rozsudku dále vyložil, že úprava pozůstalostního řízení, ať už jde o ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. nebo o ustanovení § 1672 o. z., tj. z hlediska pravidel určujících rozsah a nositele důkazního břemene ve sporu o dědické právo založené na zpochybnění pravosti pořízení pro případ smrti (nejčastěji závěti) žádnou odchylku jednoznačně nestanoví, když nepřisuzuje závěti jinou důkazní sílu než kterékoliv jiné soukromé listině a nezakládá právní domněnku její pravosti. Dále se Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí zabýval otázkou, kdo nese důkazní břemeno v průběhu sporného řízení. Osoba, odkázaná na podání určovací žaloby, není automaticky nositelem důkazního břemene v celém sporném řízení o určení dědického práva. V odůvodnění citovaného rozhodnutí se uvádí: V navazujícím (sporném) soudním řízení proto bude důkazním břemenem zatížen bez ohledu na své procesní postavení vždy ten z účastníků, který se bude ve svůj prospěch jiným účastníkem zpochybněné závěti sepsané ve formě soukromé listiny dovolávat. Nejvyšší soud zastává názor, že dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jako slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje od takové zpochybněné závěti. Ačkoli se tedy obsah závěti posuzuje podle právní úpravy účinné v době jejího sepisu, kogentní ustanovení § 565 o. z. se ve sporném řízení uplatní a osoba vyvozující své právo ze soukromé listiny bude její pravost a platnost prokazovat. Současně budou prokazovat svá tvrzení také pozůstalé dcery, které vznesly proti závěti námitky.
