Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 191/2025, ze dne 25. 9. 2025:
Usnesením ze dne [datum] soud I. stupně jednající pověřenou soudní komisařkou Mgr. Olgou Spoustovou, notářkou, stanovil obvyklou cenu pozůstalostního majetku částkou [částka], výši pasiv částkou [částka] a čistou hodnotu pozůstalosti částkou [částka] (výrok I.). Dále potvrdil nabytí pozůstalosti rovným dílem jakožto dědicům za zákona účastnici 1), sestře zůstavitelky, a účastníku 2), synovci zůstavitelky (výrok II.). Dále určil výši své odměny, jakožto pověřené soudní komisařky, částkou [částka], k jejíž úhradě zavázal účastníky rovným dílem (výrok III.), a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Soud I. stupně se při posouzení toho, kdo je dědicem po zůstavitelce, musel vypořádat s povahou zůstavitelkou vlastnoručně sepsaného a podepsaného dokumentu nazvaného „závěť – poslední vůle“. V něm zůstavitelka jednak povolala účastnici 1) vykonavatelkou závěti, dále uvedla, že ze závěti vylučuje svého bratra [jméno FO], otce účastníka 2), který zemřel ještě před zůstavitelkou. Vedle toho vyslovila přání, aby byl byt, který měla ve vlastnictví, prodán a výtěžek byl použit v první řadě na vypravení pohřbu, úhradu poplatků za hrobové místo a úhradu daně; zbylá částka utržená z prodeje bytu měla být poukázána na výzkum rakoviny. Ve vztahu k ostatním věcem nacházejícím se v bytu uvedla, že s nimi má dle své vůle naložit její sestra, účastnice 1). Soud I. stupně dospěl k závěru o +platnosti tohoto pořízení pro případ smrti, nicméně konstatoval, že jím nebyl povolán žádný dědic. Právně jej neposoudil jako závěť, ale o tzv. dovětek ve smyslu § 1498 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že zůstavitelka v pořízení pro případ smrti nepovolala dědice, tak jsou jejími dědici na základě zákonné dědické posloupnosti, a to ve třetí dědické třídě dle § 1637 o. z., konkrétně pozůstalá sestra účastnice 1) a pozůstalý synovec – účastník 2). Soud I. stupně dále odmítl k návrhu účastnice 1) zvýšit její dědický podíl až na 80 % pozůstalosti dle § 1693 odst. 3 o. z. Konstatoval, že si zůstavitelka s účastnicí 1) byly velmi blízké, zatímco s účastníkem 2) zůstavitelka v podstatě žádné vztahy neměla, nicméně na straně účastnice 1) neshledal, že by se o zůstavitelku starala nadstandardním způsobem, nad rámec podpory a výpomoci, jakou si blízcí lidé (sestry) poskytují. Zůstavitelka podle něj byla relativně samostatná a vedla aktivní život. Účastníku 2) potom nelze klást k tíži, že se zůstavitelkou neměl bližší vztahy. Tato situace byla ovlivněna narušeným vztahem zůstavitelky a jejího bratra, otce účastníka 2), za který účastník 2) nenesl odpovědnost; rovněž mu nelze klást k tíži, že o zůstavitelku nepečoval. To s ohledem k tomu, že o takovou péči nebyl žádán.
Proti tomuto usnesení podala účastnice 1) (dále jen „odvolatelka“) včasné a přípustné odvolání, ve kterém navrhla, aby odvolací soud zrušil jeho výrok II a aby přikázal soudu I. stupně věc znovu projednat tak, aby se postupovalo podle poslední vůle zůstavitelky, tedy aby odvolatelka byla uznána vykonavatelkou závěti a aby byl prodán byt a výtěžek z prodeje byl poukázán na výzkum rakoviny. Konkrétně proti napadenému usnesení namítla, že soud I. stupně nerespektoval vůli zůstavitelky vyjádřenou v jím sepsaném pořízení pro případ smrti. Dědění podle dědické zákonné posloupnosti připadá do úvahy jen ve vztahu k ostatním částem pozůstalosti, tedy nikoliv k bytu a jeho vybavení. Byt nemá podle pořízení zůstavitelky připadnout dědicům dle zákonné posloupnosti, ale má být ve smyslu § 1551 a násl. o. z. výtěžek z jeho prodeje má připadnout ve prospěch obecně prospěšného účelu; vybavení bytu má potom připadnout odvolatelce. Odvolatelka rovněž uvedla, že vyloučení z dědění vztažené v pořízení pro případ smrti na bratra zůstavitelky [jméno FO], se při zohlednění účelu takového kroku a úmyslu zůstavitelky vztahuje i na jeho syna, účastníka 2). I ten je tedy podle odvolatelky z dědění vyloučen.
Účastník 2) se k odvolání nevyjádřil. Při jednání odvolacího soudu prostřednictvím svého právního zástupce navrhl potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně. Uvedl, že mu rozkol v rodině nemůže být kladen k tíži, neboť jej nezpůsobil. Pro modifikaci dědického podílu pozůstalé sestry neshledal zákonný důvod.
Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle § 212 a § 212a o. s. ř. Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
V projednávané věci bylo zásadním posoudit pořízení na případ smrti, které zůstavitelka zanechala. Jedná se o holografickou písemnost, nevzbuzující pochybnost o pravosti (dědicové ji nenamítli). Soud I. stupně se zabýval nestandartní datací písemnosti, která byla zůstavitelkou v čase měněna a předchozí časové doložky škrtány. Pozůstalý synovec namítl neplatnost závěti, protože na ní chybí platné datum sepsání a platný podpis, zůstavitelka je totiž škrtla. Soud I. stupně dospěl k závěru, že písemnost je vlastnoručně sepsána a podepsána. S odkazem na relevantní judikaturu dovodil, že datum jejího sepisu je uvedeno a je zřejmé – dodatky dataci nezpochybňují. Obsahu pořízení se netýkají, písemnost jako celek není vnitřně rozporná. Co se týče škrtů, ty na obsahu listiny nic nemění. Proto posoudil pořízení jako platné. Odvolací soud s tímto posouzením souhlasí.
Podle rozsudku NS 21 Cdo 2094/2015 ze dne 21. 10. 2015 má vůle účastníka právního úkonu právem předpokládané (sledované) účinky jen tehdy, jestliže byla projevena. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření projevu vůle nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo neurčitost projevu vůle lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.
V projednávané věci zůstavitelka ve svém pořízení uvedla, že nezanechala dědiců. Při dispozici s majetkem v pozůstalosti počítá se svou sestrou [jméno FO], výslovně ji jmenuje vykonavatelkou závěti, svěřuje jí dispozici s movitými věcmi v bytě. Negativní závětí postihuje svého bratra [jméno FO]. Ten ovšem zemřel dne [datum]. Podle ustanovení § 1649 o. z. platí, že 1) prohlášení o vydědění lze učinit nebo je lze změnit či zrušit stejným způsobem, jakým se pořizuje nebo ruší závěť; 2) stejným způsobem může zůstavitel prohlásit o některém z dědiců nikoli nepominutelných, jemuž svědčí zákonná dědická posloupnost, že pozůstalosti nenabude. Komentář autora Adama Talandy, publikovaný v beck-online https://app.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembsgjpwk5tlgi4c443cl4zdamjsl44dsx3qmyytmnbz&refSource=sea rch& ols=&searchType=normal&searchScope=all, k tomu říká: Pořídil-li zůstavitel pouze negativní závěť, uplatní se dědění ze zákona, ze kterého jsou přirozeně vyloučeni dědicové podle negativní závěti. Zda v takovém případě na místo vyloučeného dědice ze zákona nastoupí jeho potomci, záleží jednak na tom, zda jde o případ, kdy potomci mohou nastoupit „na místo“ svého předka, kdy se na základě práva reprezentace stávají dědici na místo svého předka (tj. podle § 1637 odst. 2, anebo § 1640 odst. 2), a jednak na zůstavitelově vůli; zůstavitel může výslovně stanovit, že například nedědí jeho bratr, ale že se toto vyloučení již nevztahuje na bratrovy děti. Lze souhlasit (s Talandou), že není-li vůle zůstavitelem dostatečně určitě projevena, analogicky se uplatní úprava v § 1646 odst. 3 a vyloučení z dědického práva se bude vztahovat i na potomky vyloučeného dědice (Fiala, Drápal. Komentář k občanskému zákoníku 2019, s. 105–106.). Ustanovení § 1646 odst. 3 o. z. pak praví: Přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, nedědí ani potomci vyděděného potomka, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli. Nedožije-li se vyděděný potomek smrti zůstavitele, pak jeho potomci dědí vyjma těch, kteří jsou samostatně vyloučeni z práva dědického.
V projednávané věci bratr zůstavitelky, vyloučený z dědictví negativní závětí, zemřel takřka o rok dříve než zůstavitelka, takže zůstavitelka měla čas svou vůli projevit proti jeho potomkovi. Jestliže tak neučinila, nastupuje syn vyloučeného sourozence jako zákonný dědic.
Výklad závěti bylo nutno provést také z hlediska její určitosti a vykonatelnosti projeveného „přání: peníze z prodeje bytu, které zbudou, byly poukázány na výzkum rakoviny“ (cit. pořízení zůstavitelky). Odvolatelka při jednání odvolacího soudu naléhala na to, aby toto přání zůstavitelky bylo splněno, uvedla, že kontaktovala blíže nespecifikovaný ústav pro výzkum rakoviny. Zdůraznila, že si zůstavitelka nepřála poskytnout majetek synovci, který je materiálně zabezpečen. Upřesnila, že nárok na modifikaci jejího dědického podílu z důvodu péče o zůstavitelku není předmětem odvolání, tento postup iniciovala soudní komisařka a odvolatelka na něm netrvá.
Odvolací soud sdílí právní posouzení, které zaujal soud I. stupně: pořízení neobsahuje určitý projev vůle, kdo má majetek zůstavitelky zdědit. Podle zákona byly proto dědické podíly přiznány na základě dědění ze zákona dědicům ve třetí dědické skupině podle § 1637 o. z., konkrétně sourozenci a dítěti předemřelého sourozence. S platnou negativní závětí vztahující se na bratra zůstavitelky [jméno FO], toto rozhodnutí není v rozporu (srov. odst. 8 tohoto usnesení). Přání, jak užít výtěžek z prodeje bytu po zaplacení nákladů na pohřeb, pronájem hrobového místa a „daně“- resp. poplatků, souvisejících s projednáním pozůstalosti, není určitým odkazem ve smyslu § 1594 o. z., neboť určení „na výzkum rakoviny“ neurčuje konkrétní osobu, které zůstavitelka zamýšlela majetek zanechat. Podmínkou planosti odkazu je, aby byl určen osobě, způsobilé dědit. Posuzované přání není ani příkazem ve smyslu ust. § 1594 a násl o. z., neboť zůstavitelka konkrétní majetek nikomu výslovně neodkázala. Nejspíše je lze posoudit podle § 1573 o. z.: Vysloví-li se zůstavitel o účelu, ke kterému něco někomu zanechává, ale neuloží-li povinnost k tomuto účelu zanechané věci použít, hledí se na jeho projev vůle jako na přání bez právní závaznosti. Proto odvolací soud k argumentaci odvolatelky, zdůrazňující veřejně prospěšný záměr zůstavitelky uvedl, že zůstává na rozhodnutí a svědomí dědiců, aby její přání nějakým způsobem splnili. Také pozůstalý synovec se k tomu záměru přihlásil.
