Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 36/2024, ze dne 27. 3. 2026:
Podle § 460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele.
Podle § 175e o. s. ř., vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků, učiní soud i bez návrhu neodkladná opatření, zejména zajistí dědictví, svěří věci osobní potřeby manželovi zůstavitele nebo jinému členu domácnosti, postará se o prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů, popřípadě ustanoví správce dědictví nebo jeho části (odstavec 1). Správce ustanoví soud zejména z okruhu dědiců nebo z okruhu osob blízkých zůstaviteli; správcem může být ustanoven i notář, pokud v tomto řízení není soudním komisařem. Je-li předmětem dědění podnik, ustanoví soud správcem osobu, která má zkušenost s vedením podniku. Správcem lze ustanovit pouze toho, kdo s ustanovením souhlasí (odstavec 4).
Z § 175f o. s. ř. plyne, že správce činí po dobu řízení o dědictví úkony nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a to v rozsahu vymezeném soudem. Správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Jestliže to soud uloží, předkládá mu správce průběžné zprávy o své činnosti (odstavec 1).
Dle § 199 insolvenčního zákona jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2).
Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí § 199 insolvenčního zákona beze změny od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice (21. prosince 2018). S přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se pro dané insolvenční řízení (a spory jím vyvolané) uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.].
Předmětná pohledávka je vykonatelnou pohledávkou pravomocně přiznanou žalovanému soudním rozhodnutím z titulu náhrady nákladů soudního řízení. Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je jako procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Proto pohledávka z titulu práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká (na rozdíl od hlavního závazku, jenž byl předmětem soudního řízení) po právní moci rozhodnutí ve věci samé. Srov. shodně např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněného pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud též úvodem uvádí, že v poměrech projednávané věci nemá žádné pochybnosti o tom, že dovolatelem uplatněný důvod popření pravosti pohledávky žalovaného je dostatečně určitý (namítá, že pohledávka vůči dlužnici nevznikla) a že nevybočuje z limitů daných § 193 a § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Srov. z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k určitosti popěrného úkonu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněného pod číslem 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 63/2022, uveřejněného pod číslem 22/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K limitům popření vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněného pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Námitkou, že vykonatelná pohledávka přiznaná věřiteli pravomocným soudním rozhodnutím, není pohledávkou věřitele vůči dlužníku, nýbrž že zavazuje jinou osobu, na jejíž účet dlužník svým jménem v daném soudním sporu jednal, neuplatňuje osoba nadaná popěrným právem (nepřípustné) jiné právní posouzení věci (jde-li o námitku důvodnou, pak věřitel nemá vykonatelnou pohledávku podléhající omezení podle § 199 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona vůči dlužníku).
Označení funkce „správce dědictví“ není (podle rozhodné úpravy nebylo) součástí označení účastníka řízení. Jestliže byla správcem dědictví ustanovena fyzická osoba, označuje se (je-li účastníkem soudního řízení) stejně, jako se označují fyzické osoby. Správce dědictví se též může stát účastníkem občanského soudního řízení (obecně vzato) jen ve vztahu k majetku zůstavitele (byl-li majetek zůstavitele předmětem sporu). K tomu srov např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1691/2025 a sp. zn. 24 Cdo 2455/2025.
Platí rovněž, že přísluší-li správci dědictví po dobu řízení o dědictví provádět úkony nezbytné k uchování majetkových hodnot, přecházejí na správce dědictví práva a povinnosti s tím související v rozsahu vymezeném soudem, přičemž tyto účinky nastávají ze zákona a správci dědictví postačí k prokázání příslušného oprávnění usnesení soudu o ustanovení správcem dědictví. Může-li tedy správce dědictví činit na vrub spravovaného majetku vlastním jménem hmotněprávní úkony k zajištění chodu podniku (živnosti) zůstavitele tak, aby se zabránilo ztrátám na majetku, může též vlastním jménem činit v tomto rozsahu i procesní úkony, tedy i podat návrh na nařízení exekuce a být tak věcně aktivně legitimován v exekučním řízení. Za úkony směřující k uchování majetkových hodnot je nutno považovat nejen přijímání úhrad pohledávek od dlužníků, ale i vymáhání pohledávek formou podání návrhu na nařízení exekuce a vystupování v exekučním řízení na straně oprávněného. Správce dědictví je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a rovněž odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. V dotčeném směru sjednotil Nejvyšší soud rozhodovací praxi obecných soudů prostřednictvím závěrů usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2003, sp. zn. 9 Co 696/2003, uveřejněného pod číslem 75/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K závěrům tohoto usnesení se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech rozsudku ze dne 8. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 3341/2012.
V rozsudcích sp. zn. 24 Cdo 1691/2025 a sp. zn. 24 Cdo 2455/2025 (jež se týkaly dlužnice) dospěl Nejvyšší soud (mimo jiné) k následujícím závěrům ohledně výkonu funkce a oprávnění správce dědictví:
[1] Institut správce dědictví byl do 31. prosince 2004 upraven pouze občanským soudním řádem. Ustanovení správce dědictví (v době smrti L. K.) představovalo jedno z neodkladných opatření, která soud přijímal k zajištění a uchování majetku patřícího do dědictví, aby se zabránilo jeho poškození či ztrátě. Úkolem ustanoveného správce dědictví bylo činit pouze úkony „nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví,“ a pouze v takovém rozsahu, který vymezil soud v usnesení o ustanovení správce dědictví (části dědictví). Na rozdíl od právní úpravy účinné od 1. ledna 2005 správce dědictví nevykonával práva a povinnosti zůstavitele, ale jen zajišťoval ochranu majetku.
[2] Podle § 175f odst. 1 věty první o. s. ř. byl správce dědictví povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídal (podle § 420 obč. zák.) za škodu vzniklou porušením povinností, které mu uložil zákon nebo mu uložil soud; z toho je na místě přijmout závěr, aby v případě pochybností, zda správcem dědictví učiněný úkon byl v mezích obvyklého hospodaření či nikoli, byl úkon považován spíše za součást obvyklé správy, když případné poškození dědiců tímto úkonem bylo řešitelné prostřednictvím odpovědnosti správce dědictví za škodu způsobenou tím, že si nepočínal s péčí řádného hospodáře (srov. též názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sp. zn. 24 Cdo 1770/2020).
[3] Podání žaloby představuje úkon – také s přihlédnutím k možnému promlčení nebo zmaření (ztížení) vymahatelnosti práva po dlužníku – nezbytný k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a proto je správce dědictví oprávněn a povinen tímto způsobem zůstavitelovo právo uplatnit. Výše vymáhané náhrady tu sama o sobě není významná, nicméně z hlediska uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví jde o okolnost, která významně akcentuje vymáhání práva správcem dědictví i prostřednictvím žaloby u soudu.
[4] Dlužnice, jako soudem ustanovená správkyně dědictví, postupovala podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. července 2005, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2005, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. února 2006, přičemž jí soudy přiznaly výhodnější postavení, než jí podle zákona náleželo (soudy postupovaly podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2005, přestože měly postupovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2004). V případě, že dlužnice postupovala podle těchto usnesení při své činnosti „v dobré víře“, bylo na místě k tomu přihlédnout rovněž při posuzování úkonů, které učinila jako správkyně dědictví.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud shrnuje, že pro určení, v jakém postavení vystupuje účastník soudního řízení (zda jako správce dědictví nebo sám za sebe), není podstatné jeho označení v soudním rozhodnutí, ale určujícím je předmět řízení, podle něhož na účastníka nahlížel soud v nalézacím řízení, v němž byl vydán pravomocný a vykonatelný exekuční titul (což se podává z obsahu odůvodnění soudního rozhodnutí). Ve vykonávacím či exekučním řízení, ani v řízení insolvenčním (jež v tomto směru „nahrazuje“ řízení vykonávací), již nemůže být postavení účastníka měněno (v tom smyslu, že by podle exekučního titulu, jímž je soudní rozhodnutí, byl postihován majetek jiné osoby než té, kterou k tomu obsahem onoho rozhodnutí předurčil nalézací soud). K vázanosti soudu žalobou a vymezením předmětu řízení (od nějž se odvíjí i akcesorický výrok o nákladech řízení) srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z rozsudku ze dne 22. května 2013 je zřejmé, že Městský soud v Praze s dlužnicí jednal jako se správkyní dědictví po zůstaviteli L. K. Stejným způsobem jednal s dlužnicí i soud odvolací (jak se podává z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019). Jelikož soudy v nalézacím řízení jednaly s dlužnicí jako se správkyní dědictví po zůstaviteli L. K. (jak vyplývá z uvedených pravomocných a vykonatelných rozhodnutí), je toto její postavení určující i pro (závislé) rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, z něhož vzešla pohledávka žalovaného.
V poměrech projednávané věci proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolatelem popřenou pohledávku nemá žalovaný vůči dlužnici, ale vůči dědické podstatě po zůstaviteli L. K. Pohledávka žalovaného proto nemůže být uspokojována v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice.
Přiléhavé v daném kontextu nejsou ani úvahy odvolacího soudu, podle nichž je určující, že výrok usnesení odvolacího soudu ze dne 21. března 2019 ukládá povinnost k úhradě částky 186 055,60 Kč „přímo dlužnici“ (a označení účastníků v záhlaví usnesení význam nemá).
Takový úsudek není správný. Dlužnice je (totiž) ve zkoumaném výroku usnesení odvolacího soudu ze dne 21. března 2019 označena jen svým procesním postavením ve sporu (jako „žalobkyně“). Podle ustálené judikatury přitom platí, že je-li účastníku řízení nesprávně označenému v úvodní části rozhodnutí (v záhlaví) [např. v důsledku chyby v psaní] uložena ve výroku povinnost plnit, přičemž tento účastník je ve výroku uveden pouze procesním postavením ve sporu, musí výrok rozsudku, má-li být určitý a vykonatelný, nejen přesně a určitě vymezovat předmět plnění, ale zároveň musí i přesně a nezaměnitelně identifikovat účastníky řízení. V takovém případě se oprava označení účastníka v úvodní části rozhodnutí (v záhlaví) týká i výroku rozhodnutí. Srov. např. již rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 1994, sp. zn. 4 Cdo 4/94, uveřejněný pod číslem 67/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. též v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1571/96, uveřejněného pod číslem 28/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K tomu Nejvyšší soud opět zdůrazňuje, že pro konečné posouzení zkoumané otázky má za určující, že po zásahu provedeném prvním výrokem usnesení odvolacího soudu ze dne 21. března 2019, tedy po opravě záhlaví rozsudku soudu prvního stupně ze dne 22. května 2013, lze rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. května 2013 i usnesení odvolacího soudu ze dne 21. března 2019 při zohlednění všech jejich relevantních částí (záhlaví, výrok, obsah odůvodnění) míti za rozhodnutí o nároku, který dlužnice uplatňovala jako správkyně dědictví po zůstaviteli L. K., s tím výsledkem, že pro překročení mezí, jež ji opravňovaly činit kroky jako správkyně dědictví, s takovým nárokem neuspěla. Zatížení dědictví náklady neúspěšného sporu vedeného správcem dědictví může založit odpovědnost správce dědictví (vůči dědicům a věřitelům zůstavitele) za nevěrnou správu dědictví, nemění to však ničeho na povaze takových nákladů coby nákladů jdoucích k tíži dědictví (nejde o náklady přiznané přímo k tíži osobního majetku toho, kdo spor prohrál).
Zbývá dodat, že obsahově shodné dovolací námitky vypořádal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. března 2026, sen. zn. 29 ICdo 169/2024, v němž šlo o typově stejnou věc týkající se téhož žalobce a téže dlužnice.
