Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2013, sp. zn. 21 Cdo 3373/2011 platí, že: „Vysloví-li zůstavitel v závěti, že si „přeje“, aby jeho dědic vyplatil určité osobě peněžitou částku, je tento jeho projev vůle bez právní závaznosti… Odkazuje-li odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na závěr přijatý Městským soudem v Praze v unesení ze dne 28.2.2001, sp. zn. 24 Co 51/2001 (publikovaném v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2001), pak přehlíží, že v souzené věci zůstavitelka nepřikázala (neuložila povinnost) žalobkyni vyplatit peněžní částku žalované, jako tomu bylo v rozhodnutí, jímž odvolací soud k podpoře svého názoru argumentuje. Právní závěr o tom, že ustanovení závěti o povinnosti dědice vyplatit peněžité podíly jiným osobám nemá charakter podmínky, která nemá právní následky a že proto toho, komu má být podle závěti zůstavitele vyplacena peněžitá částka, lze důvodně považovat za dědice – o němž nejsou v soudní praxi pochybnosti – není proto možné na nyní projednávanou věc použít. Z tohoto důvodu nelze žalovanou považovat ani za „odkazovníka“ – jak nesprávně dovozuje žalovaná ve vyjádření k dovolání – podle Obecného občanského zákoníku z roku 1811 (nebo podle nového Občanského zákoníku účinného od 1.1.2014), neboť v této věci dědici (žalobkyni) nebyla závětí uložena povinnost vyplatit žalované peněžitou částku.“
K tomu srov. také závěry odborné literatury: FIALA, Roman. § 1477 [Odkaz]. In: FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 19–20, marg. č. 5
„Pro úplnost výkladu je třeba ještě upozornit na rozdíl mezi odkazem a příkazem. Odkaz je nařízením zůstavitele, aby dědic nebo odkazovník z pozůstalosti někomu něco vydal a převažuje zde úmysl zůstavitele poskytnout odkazovníkovi majetkový prospěch. Na rozdíl od toho příkaz (modus) představuje nařízení, aby dědic či odkazovník s majetkem či jeho částí naložil určitým způsobem, aby něco vykonal či opominul, přičemž určující je zde úmysl zůstavitele zatížit povinností toho, komu byl příkaz uložen (například příkaz, že dědic je povinen každý rok v den výročí smrti zůstavitele zapálit svíčku na jeho hrobě). V obou případech musí být stanovena konkrétní povinnost konkrétní osobě; bude-li vyjádřena jen obecná prosba použít věc k určitému účelu, půjde o nezávazné přání (k tomu viz § 1573).“
Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2513/2022, ze dne 25. 1. 2023 platí, že: „K právní povaze přání vyjádřenému v závěti srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3373/2011, v němž bylo vyloženo, že na přání zůstavitele vyslovené v závěti, aby dědic vyplatil jiné osobě určitý peněžitý obnos (bez ohledu na to, zda se tato částka v dědictví nachází či nikoliv), je třeba pohlížet tak, že žádné právní účinky nevyvolává a dědice zavazuje pouze morálně, neboť přání či prosba má z hlediska teoreticko právního vždy povahu morálního závazku, který není právně závazný a jeho splnění nelze vynutit. S těmito závěry Nejvyššího soudu je napadené rozhodnutí v souladu.
K právní povaze přání projeveného v závěti srov. též ustanovení § 1573 o. z., podle nějž vysloví-li se zůstavitel o účelu, ke kterému něco někomu zanechává, ale neuloží-li povinnost k tomuto účelu zanechané věci použít, hledí se na jeho projev vůle jako na přání bez právní závaznosti.“
Dále viz také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1531/2016, ze dne 30. 8. 2017: „K dovolacím námitkám vztahujícím se ke smlouvě ze dne 10.7.2013, uzavřené mezi zůstavitelkou, V. V.a Ž. V., a jejímu posouzení odvolacím soudem jako „pouhého“ morálního závazku považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že podle ustálené judikatury soudů má z hlediska teoreticko-právního vždy povahu takového závazku i přání či prosba, které rovněž nejsou právně závazné a jejichž splnění nelze vynutit (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3373/2011).“