Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 24 C 305/2020, ze dne 6. 6. 2023:
Podle judikatury Nejvyššího soudu zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod [číslo] ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] ročník 2008).
V uvedeném soud odkazuje dále na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2088/2013 ze dne 8.10. 2014 v obdobném skutkovém sporu, kdy bylo konstatováno:„ Chování pozůstalé k zůstavitelce spočívající v tom, že „dlouhodobě a trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako její potomek projevovat měla, více jak 10 let se s ní osobně ani písemně nestýká, nezajímá se o její osobu, o její zdravotní stav, zda potřebuje nějakou pomoc a podobně“, a že zůstavitelce „o jejím osobním životě není nic známo, neví, zda pracuje, kde bydlí, s kým žije“ a, „pokud v minulosti vyděděnou dceru k sobě zvala, na pozvání nikdy nereagovala“ není samo o sobě způsobilým důvodem pro její vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.“. Přestože se ve výše uvedeném rozhodnutí odkazuje k odlišné právní úpravě podle zák. č. 40/1964 Sb., lze podle názoru soudu tuto judikaturu na daný případ aplikovat.