Rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 47 C 232/2021, ze dne 24. 2. 2023:
Nicméně s účinností od 1. 1. 2014 došlo ke změně v právních předpisech, které již po pravomocném vydání rozhodnutí o dědictví (§ 188 z. ř. s.) nepřipouštějí projednání (ani cestou dodatečného projednání) těch aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti, které účastníci učinili spornými v pozůstalostním řízení.
Od okamžiku, kdy nabude usnesení o dědickém právu právní moci – jak tomu bylo i v souzené věci – zákon vylučuje, aby následně v civilním sporném řízení odstraněná spornost aktiv ve smyslu § 189 odst. 1 z. ř. s. ve spojení s § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s. byla zohledněna v rámci pozůstalostního řízení, včetně řízení o dodatečném projednání pozůstalosti. Zákon naopak výslovně (v § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s.) stanoví, že po právní moci usnesení o dědictví se takový spor o aktiva (či pasiva) pozůstalosti může definitivně vyřešit jen v řízení sporném. Z hlediska zvažovaného naléhavého právního zájmu je proto vyloučeno, aby soud rozhodoval o rozsahu aktiv (či pasiv) jako náležejících ke dni smrti zůstaviteli, resp. do SJM zůstavitele (takové případné řešení by totiž předpokládalo možnost, resp. nutnost dodatečného projednání pozůstalosti, ale dodatečné projednání dědictví v z. ř. s. je vyloučeno ohledně aktiv a pasiv, k nimž se v řízení o pozůstalosti nepřihlíželo v důsledku postupu dle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé z. ř. s.). Po právní moci usnesení o dědickém právu se může dědic domáhat ve svůj prospěch vůči ostatním dědicům zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu, tedy určení práva dědice, ať již vlastnického či spoluvlastnického k nemovité věci, která jako aktivum nebyla v řízení o pozůstalosti pro svou spornost projednána.
Naléhavý právní zájem na určení, že mezi dědici sporná věc náležela ke dni smrti zůstaviteli či do společného jmění zůstavitele (jak zněl i žalobní návrh) tak může tak být dán z logiky věci jen do doby, než soud v řízení o pozůstalosti pravomocně rozhodne o dědictví (§ 185 z. ř. s.). Totiž jen do té doby lze případný rozsudek o podané žalobě odstraňující spornost aktiv (či pasiv) ještě zohlednit v rámci pozůstalostního řízení, a to změnou usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele (viz § 180 odst. 2 z. ř. s.), resp. postupem podle § 162 odst. 1 nebo 2 z. ř. s. (viz § 162 odst. 3 z. ř. s.). V souzené věci však (v době vyhlášení rozsudku) obě řízení o pozůstalosti (po rodičích žalobkyně a žalovaného 1.) byly pravomocně skončené.
Z uvedeného plyne, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť v případě, že by soud žalobě vyhověl a sporný majetek měl tvořit aktivum pozůstalosti, tak by nemohl být dodatečně projednán dle § 193 odst. 1 z. ř. s.; již proto by požadované určení žalobkyni nepřineslo účinnou ochranu jejích práv. Rozhodnutí o určovací žalobě tak, jak byla podána, by mělo pouze akademický význam a žalobkyně by se opět musela domáhat další žalobou ochrany svých vlastnických práv. Po právní moci usnesení o dědickém právu se může dědic domáhat ve svůj prospěch vůči ostatním dědicům zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu, tedy určení práva dědice, ať již vlastnického či spoluvlastnického k nemovité věci.
Mimo jiné soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 1. 2023 č. j. 24 Cdo 2680/2022-189, veřejnosti dostupný např. na www.nsoud.cz (viz zejména:„ 29…. nesprávně vázaných na okamžik úmrtí zůstavitele… 32… Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1072/2004, a ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1685/2004, vyslovil, že spor o to, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitý majetek, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem takového majetku v okamžiku smrti, v nich uvedené závěry však nelze bez dalšího aplikovat s ohledem na výše popsanou změnu právní úpravy účinnou od 1. 1. 2014, která již po pravomocném vydávání rozhodnutí o dědictví (§ 188 z. ř. s .) nepřipouští projednání těch aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti, které účastníci učinili spornými…. 33… Naléhavý právní zájem na určení, že určitá mezi dědici sporná věc, právo nebo jiná majetková hodnota náležela ke dni smrti zůstaviteli, může být dán z logiky věci jen do doby, než soud v řízení o pozůstalosti pravomocně rozhodne o dědictví (§ 185 z. ř. s .), neboť jen do té doby lze případný rozsudek o podané žalobě odstraňující spornost aktiv (či pasiv) ještě zohlednit v rámci pozůstalostního řízení… Nicméně od okamžiku, kdy nabude usnesení o dědickém právu právní moci, zákon vylučuje, aby následně odstraněná spornost aktiv (či pasiv) byla ve smyslu § 189 odst. 1 ve spojení s § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s . jakkoliv zohledněna v rámci pozůstalostního řízení (řízení o dodatečném projednání pozůstalosti). Zákon naopak výslovně stanoví, že po právní moci usnesení o dědictví se spor o aktiva (či pasiva) pozůstalosti může definitivně vyřešit jen v řízení sporném, přičemž – z hlediska zvažovaného naléhavého právního zájmu – je vyloučeno, aby se rozhodovalo o rozsahu aktiv (či pasiv) náležejících ke dni smrti zůstaviteli. Řečeno jinak po právní moci usnesení o dědickém právu se může dědic domáhat ve svůj prospěch vůči ostatním dědicům zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu.“). Na aplikovatelnosti citovaného rozsudku NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189 na nyní projednávanou věc nic nemění ani to, že tehdejší žalobce požadoval určení, že výlučným vlastníkem nemovité věci byla v den své smrti matka tehdejších účastníků, zatímco v nyní projednávané věci žalobkyně požadovala určení, že nemovité věci byly součástí společného jmění manželů ke dni úmrtí (prvně zemřelého) zůstavitelů. To již z důvodu, že právní závěry citovaného rozsudku NS (stejně jako shora citovaná ustanovení z. ř. s .) jsou formulovány tak, že dopadají i na žaloby typově požadující určení shodné jako v nyní projednávané věci (ostatně relevantní ustanovení jako § 189 odst. 1 z. ř. s . či § 193 odst. 1 z. ř. s . – stejně jako i např. bod 27. či 30. citovaného rozsudku č. j. 24 Cdo 2680/2022-189 – odkazují právě i na § 162 odst. 2 větu druhou z. ř. s ., regulujícího i neshodu dědiců s pozůstalým manželem o tom, co vše patří do společného jmění manželů).
Nicméně nedůvodnost žaloby pro absenci naléhavého právního zájmu plyne i ze soudní praxe předcházející rozsudku NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189. Koneckonců i rozsudek NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189 nedovodil přípustnost dovolání (viz § 237 o. s. ř.) např. z důvodu toho, že by měla být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak, nýbrž výlučně proto, že„ se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu“ (viz bod 24. in fine odůvodnění citovaného rozsudku). Komentářová literatura už v roce 2020 – i s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Praze z 17. 9. 2019 sp. zn. 22 Co 84/2018 – poukazovala na odchylku z. ř. s. od o. s. ř. v tom smyslu, že„ nová úprava řízení o pozůstalosti zásadně vylučuje, aby nová sporná aktiva pozůstalosti, která se objeví po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti, byla následně dodatečně projednána. Práva k tomuto nově objevenému majetku je třeba uplatnit žalobou předpokládanou § 189 odst. 1, o které nalézací soud, s ohledem na pravomocné konečné rozhodnutí o pozůstalosti, rozhodne definitivně ve vztahu k účastníkům tohoto sporného řízení bez toho, aby bylo následně nutné tato aktiva projednávat v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti (srov. KS v Praze 22 Co 84/2018).“ (viz Zákon o zvláštních řízeních soudních, 2. vydání, 2020, s. 437 – 437: T. Pirk). Nejvyšší soud i např. v rozsudku z 31. 5. 2022 sp. zn. 24 Cdo 691/2022, bod 27. (ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 11. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 2294/22) popřel tezi (z níž žalobkyně při úvaze o naléhavosti právního zájmu na zažalovaném určení vycházela), že by současná právní úprava umožňovala dodatečné projednání dědictví u majetku, k němuž se v původním dědictví nepřihlíželo proto, že šlo o aktivum mezi dědici sporné (srov. § 193 odst. 1 věta za středníkem z. ř. s.). Ze soudní praxe – obsahující obdobné odůvodnění absence naléhavého právního zájmu (tj. obdobné jako uvedl zdejší soud v tomto rozsudku shora) na typově shodném určení (jako je žalobkyní zažalované určení) – lze odkázat na např. následujících 10 rozsudků (předcházejících vyhlášení rozsudku zdejším soudem): Krajského soudu v Praze z 17. 9. 2019 sp. zn. 22 Co 84/2018; Městského soudu v Praze z 23. 3. 2022 č. j. 91 Co 379/2021-323, bod 19.; Obvodního soudu pro Prahu 6 z 11. 2. 2022 č. j. 6 C 242/2020, bod 18.; Okresní soud Praha-východ z 16. 2. 2022 č. j. 22 C 220/2021-124, bod 31.; Okresního soudu v Benešově z 1. 10. 2020 č. j. 5 C 123/2020-84, bod 5.; Okresního soudu v Liberci z 14. 6. 2022 č. j. 15 C 145/2021-189, bod 18. až 20.; Obvodního soudu pro Prahu 9 z 29. 4. 2022 č. j. 14 C 93/2020-221, bod 14.; Okresního soudu v Kladně z 24. 6. 2021 sp. zn. 21 C 65/2020, bod 14.; Obvodního soudu pro Prahu 9 z 20. 7. 2022 č. j. 9 C 318/2020-105, bod 20. a 21.; Obvodního soudu pro Prahu 9 z 9. 12. 2022 č. j. 27 C 398/2021-84, bod 13. a 14. Rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 84/2018 byl a je veřejnosti dostupný např. na beck-online.cz (jako„ Výběr judikatury“) a ostatní citované rozsudky byly a jsou veřejnosti dostupné např. na https://rozhodnuti.justice.cz (popřípadě i na ASPI). Ostatně v usnesení z 25. 10. 2022 sp. zn. 24 Cdo 1642/2022 Nejvyšší soud nastínil, že aplikace judikatury týkající se o. s. ř. reálně nemusí být pro účely formulace žalobního určovacího návrhu použitelná („ …dovolací soud zároveň nepředjímá, jak by měl být formulován petit žaloby ohledně sporného aktiva za právní úpravy účinné od 1. 1. 2014“).
Již z uvedeného plyne, že není přiléhavý názor žalobkyně (v podání z 2. 6. 2022), že rozhodnutí Krajského soudu v Praze z 17. 9. 2019 sp. zn. 22 Co 84/2018 je„ zcela ojedinělé“ a že„ rozhodovací praxe jej následně spíše vyvrací než potvrzuje“. Žalobkyně namítla, že citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze nebyl potvrzen Nejvyšším soudem. K tomu je ale třeba uvést, že dovolání nebylo podáno (byla podána jen ústavní stížnosti výlučně proti nákladovým výrokům, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 19. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3890/19).
Změnil se vykládaný zákon z o. s. ř. na z. ř. s. a přitom z. ř. s. zkoumanou otázku reguluje jinak. Již proto nedošlo (ani rozsudkem NS z 26. 1. 2023 č. j. 24 Cdo 2680/2022-189) ke změně judikatury, jelikož„ při změně vykládané právní úpravy nejde stricto sensu o odchýlení se od původní judikatury, ale o prvotní výklad nové právní úpravy.“ (shodně např. nález Ústavního soudu z 15. ledna 2019 sp. zn. III. ÚS 2634/18, bod 41.). Ve skutečnosti NS rozsudkem č. j. 24 Cdo 2680/2022-189 stvrdil správnost právních názorů v soudní praxi formulovaných k nové a (právě) jiné právní úpravě (z. ř. s.), a to v praxi vyjevené (i veřejnosti) již (nemálo) před 26. 1. 2023, kdy byl vydán rozsudek NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189 (viz např. citovaný rozsudek Krajského soudu sp. zn. 22 Co 84/2018 už z 17. 9. 2019). Ostatně NS výslovně avizoval reálnost nepoužitelnosti tehdejší praxe k o. s. ř. – připouštějící žalobu o určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem dané věci – již před vydáním rozsudku č. j. 24 Cdo 2680/2022-189, a to ve shora citovaném usnesení z 25. 10. 2022 sp. zn. 24 Cdo 1642/2022 (viz bod 31. in fine tohoto rozsudku zdejšího soudu).
Nicméně, i kdyby ryze hypoteticky rozsudek NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189 bylo možné vyložit (což možné nebylo) jako„ změnu“ judikatury, tak by se i tak právní názory vyslovené v rozsudku č. j. 24 Cdo 2680/2022-189 prosadily v souzené věci. Nejvyšší soud (i Ústavní soud) pravidelně judikuje, že při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí (srov. např. rozsudek NS z 7. 11. 2022 sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, bod 10. až 12.). Výjimky z výše uvedeného principu (incidentní retrospektivy) mohou být dány pouze specifickými okolnostmi, jež založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem.„ Zmíněná výjimečnost situace nicméně nemůže spočívat pouze v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu a nemohou zmíněnou výjimečnost samy o sobě založit. V případě soukromoprávního vztahu zásadně zaslouží ochranu nejen důvěra jedné strany ve výklad práva podaný již překonanou judikaturou, ale též oprávněné očekávání druhé strany v to, že původně nesprávný výklad práva již nadále nebude aplikován na dřívější právní vztahy“ (viz např. rozsudek NS z 7. 11. 2022 sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, bod 11.). V souzené věci nevyšly najevo konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly natolik specifickou situaci, jež by umožnily nepoužití judikatorních názorů (prosadivších se i v rozsudku NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189). Ba spíše naopak, jelikož nejpozději v okamžiku (18. 5. 2022 – č. l. 67) – kdy žalovaná 2. žalobkyni v tomto řízení seznámila s existencí rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 84/2018 a názorem o nesprávné koncepci zažalovaného určení vedoucímu nutně k zamítnutí žaloby – byla narušena objektivní dobrá víra žalobkyně v to, že jí zažalované určení je správné a povede k posouzení merita věci.
Totiž žalovaná 2. ve svém podání z 13. 5. 2022 poukázala právě na citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 84/2018 a uvedla, že„ má v obdobných případech žalobce naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem nemovitých věcí, nikoliv však na určení, že jejich vlastníkem byl ke dni úmrtí zůstavitel.“. Žalovaná 2. citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze přiložila ke svému podání z 13. 5. 2022 a označila jej jako důkaz. Žalobkyně nahlížela do spisu v době, kdy citovaný rozsudek krajského soudu už byl součástí spisu (viz např. č. l. 119). Žalovaná 2. zopakovala svůj názor o absenci naléhavého zájmu na požadovaném určení též při soudním jednání, a to i s přiléhavou argumentací opřenou o konkrétní ustanovení z. ř. s. a s opětovným poukazem na citovaný rozsudek krajského soudu (srov. protokol o prvním jednání). I po závěrečném návrhu žalované 2. však žalobkyně setrvala na svém žalobním návrhu a uvedla, že se žalobkyně zabývala námitkou a názorem žalované 2., ale že„ četla rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož plyne, že je přípustný obojí postup, tedy i ten, který zvolila ve smyslu formulace určovací žaloby, ale tento judikát nemá dnes k dispozici, a to ani jeho sp. zn., a proto nezbyde, než si jej nechat až na odvolací řízení.“ (viz str. 5 protokolu o jednání). Již proto, že žalobkyni byl známý citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze z 2019 (i protiargumentace žalované 2.) svědčící o absenci naléhavého právního zájmu na jí zažalovaném určení, nemohla být – objektivně – zamítnutím žaloby (pro absenci naléhavého právního zájmu na zažalovaném určení) překvapena.
Ryze hypoteticky, pokud by žalobkyně měla na soudním jednání na mysli rozsudek NS sp. zn. 24 Cdo 311/2020 (na který totiž odkázala v podání z 2. 6. 2022), tak tento v její prospěch nevyznívá. Žalobkyně ocitovala následující část rozsudku sp. zn. 24 Cdo 311/2020:„ Na základě žaloby podané podle ustanovení § 189 odst. 2 z.ř.s. pak může být – v závislosti na obsahu žaloby a žalobním petitu – soudním rozhodnutím nejen odstraněna spornost aktiv (nebo pasiv) dědictví (především na základě žaloby na určení podle ustanovení § 80 o.s.ř.), ale může dojít také ke konečnému řešení vztahu mezi dědici na základě žaloby na plnění, při níž vyřešení otázky sporných aktiv (nebo pasiv) dědictví bude představovat posouzení předběžné otázky.“. Citovaná pasáž rozsudku sp. zn. 24 Cdo 311/2020 však neřeší v nyní souzené věci podstatnou otázku – na jaké určení může znít určovací žaloba dle § 80 o. s. ř. (zda může znít i na určení požadované žalobkyní a nebo jen na určení práva dědice, ať již vlastnického či spoluvlastnického k nemovité věci, která jako aktivum nebyla v řízení o pozůstalosti pro svou spornost projednána). Žalobkyní citovaný rozsudek sp. zn. 24 Cdo 311/2020 tak je namístě chápat v tom smyslu, že jím NS vyjevil, že žalobou na základě ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. může být žalobním petitem na určení odstraněna spornost aktiv dědictví, aniž by však tehdy Nejvyšší soud posuzoval otázku, jak konkrétně může znít požadované určení. Nehledě na to, že ve stejném odstavci rozsudku sp. zn. 24 Cdo 311/2020 je (o několik řádků před žalobkyní citovanou částí) psáno ve smyslu, že a priori není zapovězena možnost dědiců domáhat se svých práv ohledně majetku mimo dědické řízení i před skončením dědického řízení. Zdejší soud shora vysvětlil, že naléhavý právní zájem na určení, že určitá mezi dědici sporná věc náležela ke dni smrti zůstaviteli či do společného jmění zůstavitele, může být dán právě (jen) do doby, než soud v řízení o pozůstalosti pravomocně rozhodne o dědictví. I kdyby (hypoteticky) žalobkyní citovanou část rozsudku sp. zn. 24 Cdo 311/2020 bylo možné interpretovat jako podporu jejího názoru o možnosti požadovat jí zažalované určení, v kontextu dalšího textu rozsudku sp. zn. 24 Cdo 311/2020 by to bylo namístě vyložit tak, že NS zamýšlel vyslovit akceptovatelnost žalobkyní požadovaného určení jen před pravomocným skončením řízení o pozůstalosti (ostatně srov. např. přítomný čas v 1. odstavci odůvodnění rozsudku sp. zn. 24 Cdo 311/2020„ … dědické řízení je vedeno…“).
Lze dodat, že pokud by nešlo o aktiva nebo pasiva, k nimž se v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé z. ř. s. v řízení o pozůstalosti nepřihlíželo, pak by rovněž absentoval naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. na určení, a to dokonce na jakémkoliv určení (tj. ať již např. na určení, že věc náležela zůstaviteli ke dni jeho smrti či určení, že účastník je (spolu) vlastníkem), a to z důvodu předčasnosti určovací žaloby, když by mělo nejprve proběhnout dodatečné projednání pozůstalosti). Současná právní úprava totiž z možnosti dodatečného projednání dědictví vylučuje (srov. výslovně v § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s.) právě a jen takový majetek (aktiva a pasiva), k němuž se v původním řízení o pozůstalosti nepřihlíželo právě a jen proto, že šlo již tehdy (tj. v řízení o pozůstalosti) o aktivum (či pasivum) mezi dědici sporné. Jinak řečeno (jakákoli) určovací žaloba dědice je na místě jen, kdyby šlo o aktivum dědictví, které by bylo (i navenek) sporné mezi dědici již v době vedení řízení o pozůstalosti v tom smyslu, že by již soudu rozhodujícímu o pozůstalosti byly známy okolnosti o tom, že by předmět (následně podané) určovací žaloby měl být (podle názoru jednoho z dědiců) projednán jako aktivum pozůstalosti (obdobně např. usnesení NS z 25. 10. 2022 sp. zn. 24 Cdo 1642/2022, anebo bod 23., 30. a 31. rozsudku NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189). Pokud by nešlo o aktivum dědictví, o kterém by bylo soudnímu komisaři už v době konání původního řízení o pozůstalosti známo, že je mezi dědici sporné, pak by jakákoliv určovací žaloba musela být zamítnuta pro absenci naléhavého právního zájmu (a to jako minimálně předčasná); nejprve by muselo proběhnout dodatečné projednání dědictví a v něm by soudní komisař musel zjistit, zda (skutečně) jde o mezi dědici sporný majetek. To vysvětlil i NS např. v rozsudku z 31. 5. 2022 sp. zn. 24 Cdo 691/2022 (bod 27.) či v rozsudku NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189, např. bod 23., 30., 31., 34. až 36. (mj.:„ 31… Protože jde o výjimku z obecného pravidla o potřebě dodatečného projednání pozůstalosti, je třeba ji, jako každou jinou výjimku v právu, vykládat spíše restriktivně. Není totiž žádoucí, aby dědic obcházel znění kogentní právní normy (§ 193 odst. 1 z. ř. s.) podáváním preventivních určovacích žalob, navíc nesprávně vázaných na okamžik úmrtí zůstavitele, a tím nepřípustně obcházel její smysl.“). Institut dodatečného projednání pozůstalosti (§ 193 z. ř. s.) slouží právě (a jen) k tomu, aby v řízení o pozůstalosti byl projednán (i) ten majetek zůstavitele, který do původního řízení nebyl zahrnut, neboť nebyl znám soudu rozhodujícímu o pozůstalosti (viz např. usnesení Krajského soudu v Brně z 31. 1. 2022 č. j. 18 Co 17/2022- 265, dostupné např. na ASPI, anebo rozsudek NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189, např. bod 23., 30., 31., 34. až 36). Z hlediska § 193 z. ř. s. je právně nerozhodné, zda účastníci řízení o pozůstalosti o sporném aktivu (ne) věděli, nebo jej vědomě zamlčeli; právně rozhodné je, zda soudnímu komisaři byly známy okolnosti svědčící pro závěr, že (sporný) majetek má být projednán jako aktivum pozůstalosti (tedy zda některý z účastníků řízení o pozůstalosti uvedl sporný majetek jako majetek zůstavitelů nebo který jinak vyšel najevo z výsledků předběžného šetření či zpráv, které byly pozůstalostnímu soudu sděleny na jeho dotaz, a nebo z šetření, která byla soudem provedena v rámci přípravy jednání) (viz např. rozsudek NS č. j. 24 Cdo 2680/2022-189, bod 23. a tam citované usnesení NS z 1. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4290/2013, publikované pod č. 77/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).