Rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 98/2023, ze dne 17. 10. 2023:
Český právní řád neobsahuje úpravu tzv. dědické žaloby. Podle § 189 odst. 2 zákona o zvláštním řízení soudním tomu, kdo nebyl účastníkem jako dědic v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti, nebrání právní moc rozhodnutí o pozůstalosti v tom, aby se svého práva k pozůstalosti domáhal žalobou. Důvodová zpráva k § 614 o. z. upravujícímu nepromlčitelnost vlastnického práva výslovně hovoří o tom, že„ nadále se tedy nezamýšlí upravit promlčení práva na vydání dědictví s tím, že pravý dědic má mít stejnou ochranu jako vlastník a podle ustanovení o bezdůvodném obohacení“. S ohledem na zmíněnou absenci dědické žaloby v českém právním řádu a vůli zákonodárce se praxe ustálila v názoru, že oprávněný dědic je oprávněn žádat po nepravém dědicovi buď vydání věci, jež náležela do pozůstalosti, nebo vydání bezdůvodného obohacení (viz komentáře k § 189 z. ř. s. v systému ASPI, nebo např. článek JUDr. Ladislava Muzikáře K některým otázkám ochrany oprávněného dědice in Zpravodaj Jednoty českých právníků 3/2019, str. 44 a násl., dostupný rovněž v systému ASPI).
V projednávané věci vyšlo najevo, že žalobce je závětním dědicem po zemřelém [jméno] [příjmení]. Jeho dědické právo jako závětního dědice je silnější (§ 1477 o. z.), než dědické právo, jež bylo žalované potvrzeno usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 7 D 321/2021-55 z titulu dědění ze zákona. Dědické právo žalobci vzniklo smrtí zůstavitele (§ 1479 o. z.) a jde o právo postavené na roveň právu vlastnickému (k tomu viz již výše citovaný článek JUDr. Ladislava Muzikáře K některým otázkám ochrany oprávněného dědice). Žalovaná nebyla neopomenutelným dědicem (§1642 a 1643 odst. 1 o. z.) a je tak dědicem neoprávněným. Žalobce jako dědic oprávněný, má právo na vydání věcí, jež tvořily pozůstalost, od neoprávněných dědiců. Protože ale žalovaná v mezidobí předmětné pozemky (jež získala na základě výše uvedeného dědického usnesení) prodala, náleží žalobci náhrada za prodané pozemky ve výši jejich obvyklé ceny (v tomto případě ceny, za které byly prodány), a to podle právní úpravy bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.), neboť žalovaná se obohatila plněním v důsledku právního důvodu, který odpadl (její dědické právo bylo překonáno právem žalobce).
Zde se oprávněný dědic domáhá vydání bezdůvodného obohacení od dědice neoprávněného. Je nutné poukázat i na to, že Ústavní soud v onom usnesení aproboval názor obecného soudu, že nově nalezená závěť zůstavitele po skončení pozůstalostního řízení představuje novou skutečnost, resp. nový důkaz jakožto důvod obnovy pozůstalostního řízení. Taktomu sice může být, ale nikoliv ve všech případech. Soudní praxe se totiž ustálila v názoru, že právo podat žalobu na obnovu řízení nenáleží tomu, kdo – z jakéhokoliv důvodu – nebyl účastníkem původního řízení (k tomu viz shrnující usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 312/2004). V nyní projednávané věci žalobce vůbec nebyl účastníkem dědického řízení (ač o to usiloval a byl v tom podporován bratrem zůstavitele [jméno] [příjmení]) a nemůže se tak ani po objevení závěti domáhat obnovy takového řízení. Své dědické právo však – jak výše vyloženo – mohl uplatnit žalobou na vydání věci, resp. bezdůvodného obohacení.