Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 8 C 75/2020, ze dne 14. 4. 2023:
Soud předně řešil otázku, zda je žalobkyně aktivně věcně legitimována ve sporu o určení vlastnického práva zůstavitelky.
Podle § 154 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ z. ř. s.“), zanechal-li zůstavitel majetek bez hodnoty nebo jen majetek nepatrné hodnoty, soud usnesením vydá zůstavitelův majetek tomu, kdo se postaral o pohřeb, jestliže s nabytím tohoto majetku vyslovil souhlas, a současně řízení zastaví; to neplatí o takovém majetku zůstavitele, o němž zákon stanoví, že k němu nabývají vlastnické právo jiné osoby.
Zastaví-li soud řízení o dědictví podle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. proto, že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty, který se vydává tomu, kdo se postaral o pohřeb, nezkoumá (respektive nemusí zpravidla zkoumat) při svém rozhodování, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli. Účastníkem řízení o pozůstalosti je proto pouze ten, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb. Vypravitel pohřbu nabývá zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty nikoli z titulu dědění, ale na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004 jehož právní závěry jsou uplatnitelné i za aktuální právní úpravy podle z. ř. s.). Usnesení soudu o zastavení řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. je procesním rozhodnutím, které nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ukáže-li se po právní moci usnesení o zastavení dědického řízení, že zůstavitel zanechal majetek nikoliv nepatrný nebo že zanechal další, dosud neznámý majetek, je třeba zůstavitelův majetek projednat v řízení o dědictví (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3264/2009).
Podle ustanovení § 192 z. ř. s. objeví-li se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o pozůstalosti zastaveno (§ 153 a § 154 z. ř. s.), majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti, soud projedná dědictví. Dědictví však nebude projednáno, objeví-li se pouze pasivum pozůstalosti.
Podle ustanovení § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován. Judikatura dovodila, že ve věci určení, zda zůstavitel byl v době smrti vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, je věcně legitimován ten, kdo se stal zůstavitelovým dědicem, popřípadě, kdo je jeho právním nástupcem, neboť pouze v tomto případě se řízení o určovací žalobě může týkat jeho práv.
Soud dospěl v dané věci k závěru, že žalobkyně je věcně aktivně legitimována k podání žaloby, neboť k dědění byla povolána závětí a její naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyplývá ze skutečnosti, že teprve vyhověním žalobě o určení vlastnického práva zůstavitelky dojde k situaci, kdy vyjde najevo majetek, který je nutno dodatečně projednat v pozůstalostním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2288/2019).
Věcná pasivní legitimace žalovaných vyplývá z jejich postavení v řízení o pozůstalosti. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, v době od smrti zůstavitele až do rozhodnutí o dědictví pravomocným usnesením soudu, tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici). Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do právní moci rozhodnutí o dědictví není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený „zvláštní“ vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesení soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99).
Podle § 581 o.z. není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.
Vzhledem k tomu, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že zůstavitelka v době uzavření darovací smlouvy trpěla středně těžkou demencí, která ji činila neschopnou právně jednat, soud dospěl k závěru, že uzavřená darovací smlouva je absolutně neplatná (§ 588 o. z.) pro rozpor s veřejným pořádkem (shodně viz Petrov, J., Výtisk, M., Beran,V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha C. H. Beck, 2017, str. 618). Zůstavitelka tak byla ke dni úmrtí vlastníkem sporných nemovitostí.