Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 5 C 385/2022, ze dne 2. 5. 2023:
Úvodem je třeba předeslat, že občanský zákoník je založen na zásadě povinnosti respektovat vůli zůstavitele (vyjádřená zejména v § 1494 odst. 2 o. z.) (k tomu srov. FIALA, Roman. § 1475 (Dědické právo, dědictví a pozůstalost). In: FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, str. 3). Podle Ústavního soudu je třeba u jednostranných právních jednání respektovat na prvním místě projev vůle zůstavitele a poskytnout jeho vůli principiální ochranu. Tomuto principu obecné soudy nedostojí tehdy, pokud zůstavitelově vůli vyjádřené v pořízení pro případ smrti neposkytnou ochranu a přikloní se k opačnému závěru, byť provedené důkazy nevedou k jednoznačným závěrům (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 295/10, v němž se Ústavní soud zabýval podmínkami vydědění).
Podle ustálené judikatury zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1912/2008). Otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2568/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1825/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4795/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 403/2007).
V řízení bylo provedenými listinnými důkazy a výslechy svědkyň prokázáno, že mezi zůstavitelem a žalobcem od jeho útlého dětství v podstatě neexistovaly osobní vztahy. Zůstavitel se o žalobce v průběhu života nezajímal, nepodílel se na jeho výchově (s výjimkou placení soudem stanoveného výživného), nenavštěvoval jej, soudem stanovený styk se synem dobrovolně nerealizoval. O syna nikdy neprojevoval zájem, byl mu lhostejný. K neexistenci bližšího vztahu mezi zůstavitelem a žalobcem tak přispěl zásadním způsobem především sám zůstavitel svým chováním ke svému synovi, o kterého neprojevoval jako otec žádný zájem, jeho výchovu ponechával zcela na matce a podílel se pouze hrazením výživného. Se synem sám kontakt téměř nevyhledával, ani příležitostně. Na žádost matky žalobce odmítl poskytnout svému synovi pomoc v tíživé životní situaci, a dokonce je instruoval, aby se o kontakt s ním již nepokoušeli, což žalobce respektoval. Za takto zjištěného skutkového stavu nelze chování žalobce vůči zůstaviteli popsané v prohlášení o vydědění (tj. že o zůstavitele neprojevoval žalobce opravdový zájem, jaký by jako jeho potomek projevovat měl, když s ním přestal komunikovat jako s otcem, nezajímal se o jeho zdravotní stav ani jeho potřeby), posoudit jako důvod vydědění ve smyslu ustanovení § 1646 odst. 1 písm. b) o. z. V řízení bylo prokázáno, že zůstavitel sám nikdy neměl zájem se se svým synem stýkat a udržovat s ním běžné rodinné vztahy, nechoval se k němu jako otec, dokonce jej instruoval, aby se o kontakt s ním nesnažil a nevyhledával ho. Stejně tak byly provedenými důkazy vyvráceny důvody vydědění uvedené zůstavitelem v prohlášení o vydědění spočívající v tom, že žalobce přerušil se zůstavitelem kontakty z důvodu odmítnutí zápůjčky peněžních prostředků ve výši 300 000 Kč na koupi automobilu. Zůstavitel mu měl zápůjčku peněz odmítnout proto, že žalobce byl v prodlení se splácením půjčky své tetě paní [jméno][příjmení]. Jak bylo z výslechu svědkyň zjištěno, žalobce zůstavitele o zapůjčení peněžních prostředků nežádal, taková žádost by ani neměla význam, neboť mezi nimi nebyly žádné vztahy, pro které by vůbec mohl očekávat vyhovění této žádosti o půjčku, nekomunikovali spolu. Svědeckými výpověďmi bylo rovněž vyvráceno, že by žalobci byla poskytnuta půjčka jeho tetou paní [příjmení], neboť tato byla vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu téměř bez prostředků a závislá na péči své dcery. Za takto zjištěného skutkového stavu, kdy nezájem potomka o svou osobu způsobil zůstavitel výhradně svým chováním vůči němu, nepřichází vydědění podle citovaného ustanovení v úvahu.
V projednávané věci bylo na žalobci, aby prokázal neexistenci důvodů, které zůstavitel v prohlášení o vydědění uvedl (srov. rozsudek ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002). Žalobce v řízení důkazní břemeno unesl, když na základě provedených listinných důkazů a výslechem svědkyň dospěl soud k závěru, že důvody pro vydědění žalobce nebyly ke dni smrti zůstavitele dány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, podle něhož je k platnému vydědění nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele). Ačkoliv si je tak soud vědom zásady vyjádřené v občanském zákoníku, podle níž je třeba zásadně respektovat projevenou vůli zůstavitele (projev vůle směřující k vydědění jeho syna), dospěl soud po provedeném dokazování k jednoznačnému závěru, že zákonné důvody vydědění žalobce jako nepominutelného dědice (syna) zůstavitele nebyly v tomto případě splněny. Soud proto výrokem II. tohoto rozsudku rozhodl tak, že žalobce je dědicem ze zákona po zůstaviteli [celé jméno žalobce], zemřelém dne [datum].