Rozsudek Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 5 C 49/2020, ze dne 9. 3. 2021:
Z ustanovení § 92 odst. 2 občanského zákoníku vyplývá, že právo na vydání ostatků pochovaných nebo zpopelněných těl zemřelých osob je přiznáno osobám uvedeným v tomto ustanovení, a to jen v případě, že tyto ostatky nejsou již uloženy na veřejném pohřebišti. Dosud využitelná soudní judikatura již dovodila například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2773/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 685/2005, že nakládání s lidskými ostatky nemůže být předmětem závazkového vztahu a návrhům domáhajícím se vydání rozhodnutí, jež se týká nakládání s ostatky pochovaných nebo zpopelněných těl zemřelých osob nelze vyhovět, neboť takové žaloby se neopírají o žádné ustanovení občanského nebo jiného soukromoprávního předpisu, který by zakládal nárok pro určitou osobu blízkou na přemístění ostatků.
Soud při rozhodování ze shora uvedených ustanovení zákona a judikátů vycházel a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Urna s ostatky zemřelého (jméno) (příjmení) byla po kremaci a pohřbu vydána žalobci a ten ji uložil na desku rodinného hrobu na městském hřbitově v (obec), který je nepochybně veřejným pohřebištěm ve smyslu § 2 písm. f/ zákona č. 256/2001 Sb. v platném znění. Osobu, které má být urna s jeho ostatky vydána, (jméno) (celé jméno žalovaného) za života neurčil. Urna s jeho ostatky není věcí v právním slova smyslu a nemůže proto být předmětem závazkového právního vztahu dle části čtvrté občanského zákoníku ani jiných ustanovení hmotného práva. Na tomto závěru soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobkyně žalobci zpětně náklady na pohřeb jeho (anonymizováno) i pořízení urny uhradila a obstarala i hrobové místo na veřejném pohřebišti v obci (obec), které je navíc aktuálně ve stavu neumožňujícím důstojné umístění urny s ostatky zesnulého, neboť se jedná o zatravněnou plochu na hřbitově vymezenou pouze co do prostoru kolíky. Lze proto uzavřít, že žaloba na vydání předmětné urny nemá oporu v žádném ustanovení platného hmotného práva a nejsou dány ani žádné důvody změny jejího umístění. Soud proto žalobu ve věci samé jako nedůvodnou zamítl.