TLÁŠKOVÁ, Šárka. § 113 [Nepominutelný dědic]. In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 263–266, marg. č. 21:
Postavení nepominutelného dědice a jeho účast v řízení
Nepominutelnými dědici jsou v pojetí českého práva pouze potomci zůstavitele (děti zůstavitele, a pro případ, že tyto děti nedědí, jejich potomci). Též v jejich postavení nastala od 1. 1. 2014 zásadní změna.
Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 měli nepominutelní dědicové postavení účastníků v průběhu celého dědického řízení, byli dědici zůstavitele, a pokud namítli relativní neplatnost závěti, kterou byli opominuti, museli dostat svůj podíl na majetku, který byl předmětem dědění (§ 479 ObčZ 1964).
Právo na povinný díl je v ObčZ (§ 1492) konstruováno odlišně: změna spočívá v tom, že nepominutelný dědic nemá nikdy právo na podíl na pozůstalosti, ale náleží mu tzv. povinný díl, který se zásadně uspokojuje v penězích, pouze na základě dobrovolné dohody s dědici by mohlo dojít k tomu, že místo podílu v penězích dostane něco z pozůstalosti.
Nepominutelný dědic je dědicem v pravém slova smyslu, jen byl-li mu povinný díl zůstaven v podobě dědického podílu (§ 1644 ObčZ) – jen v takovém případě se nepominutelný dědic účastní jako dědic celého řízení o pozůstalosti a jako takový může být stranou dohody dědiců o rozdělení dědictví.
Byl-li však nepominutelnému dědici povinný díl zůstaven ve formě odkazu (§ 1644 ObčZ) nebo byl-li nepominutelný dědic zcela nebo zčásti pominut (§ 1650 až 1653 ObčZ), je věřitelem závětních dědiců nebo dědiců z dědické smlouvy, třebaže se mu zakládají některá zvláštní práva nutná k jeho ochraně. Na rozdíl od dřívější úpravy nepominutelný dědic tedy vůbec není dědicem zůstavitele podle hmotného práva, ale má postavení věřitele. Tento způsob umožní respektovat ve vyšší míře vůli zůstavitele a zejména odstraňuje nechtěný vznik spoluvlastnictví mezi dědicem zůstavitelem určeným a nepominutelným. V takovém případě není nepominutelný dědic účastníkem řízení o dědictví; ani v tomto případě se závětním nebo smluvním dědicům nebrání, aby se dohodli, jak se vypořádají, ale takové ujednání se uskuteční mimo řízení o dědictví, a i když bude případně zahrnuto do dohody dědiců o rozdělení pozůstalosti, nepodléhá v tomto řízení soudnímu schválení (§ 1654 odst. 1 ObčZ).
Nepominutelný dědic je tedy účastníkem řízení o pozůstalosti jen v jeho určitých fázích – těch, které se týkají jeho nepominutelného dílu. Je účastníkem
- při soupisu pozůstalosti (čímž je myšlen soupis dle § 1685 odst. 1 ObčZ),
- tam, kde se určuje obvyklá cena pozůstalosti (protože z ní se odvozuje, jak bude jeho povinný díl vysoký),
- tam, kde by došlo k vypořádání jeho povinného dílu.
Započtení na povinný díl
ObčZ nově počítá také se započtením na povinný díl (nejen se započtením na dědický podíl) – při něm se bude brát v úvahu vše, co nepominutelný dědic dostal, kolační podstata pro výpočet povinného dílu tedy sestává z toho, že se k pozůstalosti přičte vše, co nepominutelný dědic dostal za života od zůstavitele, z toho se vypočte jeho povinný díl.
Je na nepominutelném dědici, zda právo nepominutelného dědice uplatní, či nikoli, měl by být v této věci soudním komisařem slyšen a jeho názor by měl být zaprotokolován. Vyvstává proto otázka, zda má být nepominutelný dědic soudním komisařem vyrozuměn o svém právu na povinný dědický díl a o právu odmítnout právo na povinný díl. Domníváme se, s ohledem na to, že je dle § 113 pro tuto část účastníkem řízení, a dále i s ohledem na obecná ustanovení § 6 odst. 1, podle kterého v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je účastníkem řízení navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, že vyrozuměn být má. Aby mohl uplatňovat své právo, musí vědět o tom, že nějaká závěť existuje, aby mohl případně napadnout její platnost. Nepominutelný dědic je chráněn více než dříve, má právo na povinný díl a nemusí nic zpochybňovat, o tom právu musí být vyrozuměn, jen řekne, zda je uplatňuje, nebo nikoliv. Dle našeho názoru by měl být nepominutelný dědic o existenci závěti pouze informován, nikoliv však již poučován o možnosti závěť napadnout, není-li současně dědicem.
Nepominutelný dědic neodpovídá ani za pasiva, ani za odměnu notáře.
Nepominutelný dědic není účastníkem dohody o vypořádání SJM; pokud by se dědicové s manželkou dohodli, že vše připadne manželce, a tím bude zkrácen povinný díl, pak, protože dohoda nesmí krátit právo třetích osob (tedy i nepominutelného dědice), by dohoda v tomto rozsahu byla neplatná a nesmí být soudem schválena. Úkolem notáře jako soudního komisaře je dohlédnout, aby do aktiv dědictví připadla nejméně jedna polovina majetku ze společného jmění, aby nebyl podíl nepominutelného dědice zkrácen.
Pravidla pro výpočet povinného dílu jsou obsažena v § 1655 a 1656 ObčZ. Pro stanovení povinného dílu se majetek v pozůstalosti sepíše a odhadne; dluhy zůstavitele a závady, které na majetku vázly již v době zůstavitelovy smrti, se od hodnoty majetku odečtou. Například věcná břemena, právo dožití apod. je tedy potřeba ocenit ve znaleckém posudku a odečíst od hodnoty majetku.
Podle § 1645 ObčZ se při výpočtu povinného dílu přihlíží k tomu, kdo se zřekl dědictví nebo povinného dílu, kdo je nezpůsobilý dědit nebo kdo byl zůstavitelem vyděděn. Naopak se nepřihlíží k dědici neznámému – neznámého pobytu, k dědici, který odmítl a je bez právních nástupců (například bezdětný syn).
Dle § 1657 ObčZ je možné uzavření i jiné dohody nepominutelného dědice se zůstavitelovými dědici. Dohodne-li si nepominutelný dědic s dědici odbytné a schválí-li dohodu soud, § 1655 a 1656 ObčZ o výpočtu povinného dílu se nepoužijí.
Může nastat i situace, kdy dědic nemá na výplatu povinného dílu v penězích a místo toho nepominutelnému dědici nabídne například podíl na nemovitosti. Dle našeho názoru se zde neuplatní nepřípustnost odchýlení od závěti (§ 1694 ObčZ), nepominutelný dědic musí takový návrh přijmout a nemůže trvat na peněžní částce).
Postavení nepominutelného dědice v prvorepublikové judikatuře
Jisté vodítko ohledně postavení nepominutelného dědice dává i prvorepubliková judikatura. Svéprávný nepominutelný dědic není sice v zásadě účastníkem pozůstalostního řízení, může se jím však státi alespoň v některých úsecích tohoto řízení, pokud použil práv příslušejících mu podle § 784, 804 a 812 OZO. Tato zákonná ustanovení mu výslovně přiznávají právo účasti na některých úsecích pozůstalostního řízení (soupisu a odhadu jmění náležejícího do pozůstalosti, jeho separaci od jmění dědicova). Rozhodnutím soudu, vydaným v těchto úsecích řízení, může tudíž býti i nepominutelný dědic, mající právní zájem na přesném a správném zjištění stavu pozůstalosti, ve svých právech přímo dotčen (§ 6 zákona č. 100/1931 Sb. z. a n.). K otázce, zda lze povinný díl svéprávného nepominutelného dědice vyměřiti a vypočísti v pozůstalostním řízení, či zda je třeba sporu (NS ČSR R I 8/43, Vážný 18472).
Správné vypočtení povinného dílu vyhledává, aby byly přesně popsány a odhadnuty všechny věci movité a nemovité k pozůstalosti náležející, všechna práva i pohledávky, které zůstavitel směl svobodně zanechati svým nástupcům, ba i vše, co dědic nebo odkazovník pozůstalosti dluhuje. Nepominutelní dědicové mají na vůli účastniti se odhadu a činiti při tom připomínky. Nemohou však naléhati, aby věci pozůstalostní byly prodány dražbou k účelu vyhledání pravé jejich hodnoty. Dluhy a jiné závazky, které vázly na jmění již za života zůstavitelova, buďtež od podstaty odpočteny. Zřízení soupisu může býti požadováno také tím, komu náleží povinný díl. Obává-li se věřitel dědictví, odkazovník nebo nepominutelný dědic, že by mohl býti ohrožen na své pohledávce sloučením pozůstalosti se jměním dědicovým, může před odevzdáním žádati, aby dědictví bylo od jmění dědicova odděleno, soudně uschováno nebo opatrovníkem spravováno, jeho nárok na něm byl zaznamenán a zapraven. Ale v takovém případě neručí již mu dědic vlastním jměním, i když se přihlásil jako dědic bezvýhradně.
Podle prvorepublikové judikatury nelze v tom, že nepominutelný dědic nebyl v závěti ustanoven dědicem, nýbrž jinak obmyšlen, spatřovati vydědění (NS ČSR R I 536/23, Vážný 2747).
Uznal-li dědic pohledávky proti pozůstalosti, jest je pojati do inventáře, třebas nepominutelný dědic podal proti nim odpor. Notář jest oprávněn zamítnouti návrh nepominutelného dědice, by byly přihlášené pohledávky prozkoumány za řízení pozůstalostního (NS ČSR R II 206/24, Vážný 3998).
Podmíněnou dědickou přihlášku lze změnit v nepodmíněnou. Inventář musí být k návrhu nepominutelného dědice sepsán i tehdy, nebyl-li nepominutelný dědic výslovně omezen na povinný díl, avšak není vyloučeno, že byl ustanovením poslední vůle na povinném dílu zkrácen. Svéprávný nepominutelný dědic může se vzdáti zákonného nároku na sepsání inventáře (NS ČSR R I 714/30, Vážný 10145).
Uznal-li přihlášený dědic pohledávku, byť i svou, za pozůstalostní dluh, jest pohledávku zařaditi do pozůstalostních dluhů. Odpor, jejž vznesl nepominutelný dědic při soupisu pozůstalosti proti přihlášené pohledávce, nemá významu. Nepominutelným dědicům jest však volno, by domáhali se sporem proti dědici, by jejich povinný díl byl vyměřen z pozůstalosti bez odečtení pohledávky dědice, pojaté do pozůstalostních dluhů (NS ČSR R II 278/26, Vážný 6252).
Oprávnění nepominutelného dědice požadovati povinný díl je výlučně osobním oprávněním, které zaniká smrtí oprávněného a nenáleží tudíž do jeho pozůstalosti. Od oprávnění požadovati povinný díl jest rozeznávati nárok na povinný díl, jenž vzniká teprve tou skutečností, že jej nepominutelný dědic uplatnil (NS ČSR Rv II 488/43, Vážný 18787).