(1) Odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty jsou v řízení o pozůstalosti povinni notáři zaplatit
a) jediný dědic, který nabývá dědictví, jež není předlužené,
b) více dědiců, kteří nabývají dědictví, jež není předlužené, a to podle poměru svých dědických podílů nebo podle poměru majetku nabytého při rozdělení pozůstalosti,
c) pozůstalý manžel, který nabývá majetek na základě dohody schválené soudem podle § 162 odst. 1 nebo na základě vypořádání usnesením soudu podle § 162 odst. 2, bylo-li řízení o pozůstalosti zastaveno podle § 153 nebo 154,
d) stát, nejde-li o případy podle písmene a) až c).
(2) O tom, kdo a v jaké výši platí odměnu notáře a jeho hotové výdaje, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, rozhodne soud i bez návrhu v usnesení, kterým se řízení v prvním stupni končí. Při rozhodování soud určí náhradu za daň z přidané hodnoty podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené jiným právním předpisem.
Protože i rozhodnutí o nákladech řízení soudního komisaře má konstitutivní účinky (NS 25 Cdo 3178/2009), nemůže si soudní komisař vynucovat na účastnících úhradu jakékoliv zálohy, tím však není vyloučeno, aby ji účastníci dobrovolně k jeho žádosti předem neuhradili (srov. § 89 JŘSoud).
TLÁŠKOVÁ, Šárka. § 108 [Placení odměny a náhrad]. In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 249–251:
Rozhodnutí o peněžitých nárocích notáře
Notář má za provedení úkonů v řízení o pozůstalosti zákonný nárok na
a) odměnu,
b) náhradu hotových výdajů při tom vzniklých,
c) náhradu za daň z přidané hodnoty, je-li plátcem daně z přidané hodnoty.
Odměna notáře, jeho hotové výdaje a náhrada za daň z přidané hodnoty jsou považovány za náklady soudního řízení (§ 137 OSŘ).
Nároky notáře mají základ v procesním právu a vznikají, stejně jako nárok účastníka na náhradu nákladů řízení, teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu; rozhodnutí soudu má v tomto směru konstitutivní povahu. Výrok o peněžitých nárocích notáře je tedy z povahy věci obsažen až v usnesení, kterým se řízení v prvním stupni končí – v usnesení ve věci samé (§ 108 odst. 2).
O těchto nárocích notáře rozhodne soud (tedy soudní komisař). Výrok o nákladech řízení jeho účastníků je obligatorní součástí usnesení, jímž se řízení končí. Takovým usnesením bude zejména
a) usnesení o dědictví (§ 185),
b) usnesení, kterým bylo zastaveno řízení z důvodu, že zůstavitel nezanechal žádnou pozůstalost
(§ 153), a
c) usnesení, kterým bylo zastaveno řízení z důvodu, že zůstavitel zanechal majetek bez hodnoty nebo majetek jen nepatrné hodnoty a že majetek byl vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb, jestliže s nabytím zůstavitelova majetku vyslovil souhlas (§ 154).
ZŘS výslovně stanoví, komu lze uložit povinnost zaplatit notáři odměnu za provedené úkony soudního komisaře, jeho hotové výdaje a, je-li notář plátcem DPH, též náhradu za tuto daň.
Notář musí v usnesení, kterým se rozhoduje o jeho odměně, náhradě hotových výdajů a náhradě za daň z přidané hodnoty, daň z přidané hodnoty vyčíslit. Stanovení výše daně vyplývá ze zvláštního předpisu – DPHZ. Datem uskutečnění zdanitelného plnění je den nabytí právní moci usnesení. V současné době činí sazba daně z přidané hodnoty 21 %.
Povinnost lze uložit:
jedinému dědici – ten z podstaty věci hradí odměnu sám,
nabylo-li dědictví více dědiců, platí odměnu notáře a jeho hotové výdaje, popřípadě též náhradu za DPH, každý z nich samostatně podle vzájemného poměru čisté hodnoty jejich dědických podílů
jestliže tuto povinnost nemají účastníci řízení, uloží se státu.
Předpokladem uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení jednomu nebo více dědicům je nepředlužená pozůstalost (aktiva převyšují pasiva), v ostatních případech hradí náklady stát.
Proti usnesení o náhradě nákladů řízení je odvolání přípustné, s výjimkou usnesení o zastavení řízení (viz níže). Právo na odvolání má (poněkud nelogicky) sám notář, který rozhodnutí vydal, a pak ten, komu je ukládána povinnost platit. Odvolání lze podat do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení usnesení u soudu, resp. u soudního komisaře, proti jehož usnesení směřuje.
Odvolání ani do výroku o nákladech není přípustné proti usnesení, kterým bylo zastaveno řízení z důvodu, že zůstavitel nezanechal žádnou pozůstalost, a proti usnesení, kterým bylo zastaveno řízení z důvodu, že zůstavitel zanechal majetek bez hodnoty nebo majetek jen nepatrné hodnoty a že majetek byl vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb, jestliže s nabytím zůstavitelova majetku vyslovil souhlas (§ 129).
Opomene-li soudní komisař v usnesení, kterým se řízení končí, rozhodnout o tom, kdo a v jaké výši zaplatí notáři odměnu za provedené úkony soudního komisaře, jeho hotové výdaje a náhradu za daň z přidané hodnoty (jakkoli to není pravděpodobné), může být tento nedostatek napraven jen postupem podle § 167 odst. 2 a § 166 OSŘ.
Povinnost úhrady uložena více dědicům
Obecným pravidlem ZŘS (jež platí i pro pozůstalostní řízení) je, že žádný z jeho účastníků nemá právo na náhradu nákladů, které mu v průběhu řízení vznikly a které sám platil. Společné náklady platí účastníci podle poměru účastenství na věci a na řízení, a to každý z nich samostatně podle vzájemného poměru čisté hodnoty jejich dědických podílů. Nelze-li poměr účastenství určit, platí je rovným dílem (§ 140 odst. 1 OSŘ).
Notář může dědice požádat, aby mu složili zálohu na odměnu za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje (§ 89 JŘSoud). Dědic nemá právní povinnost zálohu složit a notář není oprávněn její zaplacení vymáhat. Nejedná se ovšem o zálohu na náklady provedení důkazu, který účastník navrhl nebo který nařídil soud – zde je při nezaplacení zálohy možnou sankcí neprovedení důkazu, o tom musí být účastník poučen (§ 141 odst. 1 OSŘ).
Povinnost úhrady uložena státu, zvláštní případy
Pokud nelze uložit povinnost náhrady nákladů řízení účastníkům, uloží se státu.
Jedná se například o situace, kdy řízení o pozůstalosti bylo zastaveno, protože zůstavitel nezanechal majetek nebo protože zanechal majetek jen nepatrné hodnoty, jestliže čistá hodnota dědictví byla „nulová“, anebo jestliže dědictví připadlo státu podle § 1634 ObčZ.
Náklady za stát hradí vždy příslušný soud prvního stupně.
Paradoxně se v některých případech může jednat o rozhodnutí, proti nimž není přípustné odvolání, a tak soudní komisař sám rozhoduje o své odměně, aniž by se proti jeho rozhodnutí bylo možné odvolat.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže řízení bylo zastaveno (§ 146).
Nabývá-li dědictví dědic, který zemřel, nelze jeho právním nástupcům uložit povinnost platit odměnu notáře a jeho hotové výdaje. V takovém případě hradí odměnu notáře, jeho hotové výdaje a případně náhradu za DPH stát prostřednictvím soudu, který notáře pověřil provedením řízení o dědictví (KS v Hradci Králové 17 Co 739/98, SR 10/1999 s. 329).
Odměnu notáře jako soudního komisaře v případě, kdy dědictví, jehož nenabyl žádný dědic, připadlo státu, hradí stát prostřednictvím soudu, který notáře pověřil provedením řízení o dědictví (KS v Plzni 11 Co 308/94, Rc 30/1996).