KITTEL, David. § 1642 [Právo na povinný díl]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 1:
Nepominutelnému dědici (§ 1643) náleží část hodnoty pozůstalosti, která se nazývá povinným dílem. Toto právo mu vzniká smrtí zůstavitele. Pokud se v důsledku zůstavitelova pořízení pro případ smrti nepominutelnému dědici nedostane povinný díl v podobě dědického podílu nebo odkazu (§ 1644), potom má nepominutelný dědic pohledávku na zaplacení (či doplacení) povinného dílu v penězích (§ 1654). K osobám povinným přispět na povinný díl srov. § 1653. Nepominutelný dědic je tedy věřitelem, nemá právo na podíl z pozůstalosti, ani není povinen hradit dluhy zůstavitele, ledaže by byl zároveň dědicem.
SVOBODA, Jiří. § 1643 [Děti a jiní potomci zůstavitele]. In: FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 374–379:
- Nepominutelný dědic
ObčZ vyšel z dosavadního pojetí a nepominutelnými dědici jsou (i nadále) děti zůstavitele, a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci (§ 1643 odst. 1). Dětmi zůstavitele jsou jeho děti narozené jak v manželství, tak i mimo něj. Nepominutelným dědicem je i osvojenec, který byl osvojený zůstavitelem a jeho manželem, nebo jen zůstavitelem (k tomu více srov. výklad k § 1635 až 1640). Nepominutelným dědicem se rozumí i nasciturus, narodí-li se živý (srov. Beck I s. 183–185 a výklad k § 1635, sub II, bod 1). Nepominutelnými dědici jsou zůstavitelovy děti bez zřetele, zda jsou zletilé, nebo nezletilé.
Mezi nepominutelné dědice naopak nepatří zůstavitelovi rodiče nebo prarodiče. Zůstavitelovy rodiče zahrnul mezi nepominutelné dědice OZO (§ 762), pokud nedědily zůstavitelovy děti. Zůstavitelovi rodiče a prarodiče byli považováni za nepominutelné dědice podle § 551 ObčZ 1950, jestliže dědili ze zákona a za podmínky, že byli v době zůstavitelova úmrtí v nouzi a byli už práce neschopní. Důvodová zpráva k ObčZ konstatuje, že při projednávání věcného záměru nového občanského zákoníku byly návrhy na rozšíření okruhu nepominutelných dědiců na standardní úroveň zamítnuty, a osnova tedy v tomto směru dosavadní stav nemění (Eliáš 2012 s. 669).
ObčZ vychází (nově) z toho, že nepominutelný dědic, který má právo na povinný díl, není z právního hlediska ve skutečnosti dědicem, nýbrž je toliko věřitelem dědiců, případně i odkazovníků (srov. Talanda, Talandová, Plašil 2019 s. 28–29, a tam citované odkazy na odbornou literaturu v Německu a Rakousku). Je pouze na nepominutelném dědici, zda vůči dědicům (případně i odkazovníkům) uplatní své právo na povinný díl (na jeho doplnění) a na jeho vypořádání. Jestliže nepominutelný dědic (vůbec) neuplatní své právo na povinný díl, v řízení o pozůstalosti se soud (soudní komisař) výpočtem povinného dílu a vypořádáním jeho práva na povinný díl zabývat nebude (k tomu výklad k § 1654 až 1657, sub. VI). Právo na povinný díl není právem dědickým, nýbrž obligačním (Rouček/Sedláček III s. 429). Nelze proto souhlasit s některými názory, že „postavení nepominutelného dědice je … spíše postavením svého druhu“ a že „nelze redukovat práva nepominutelného dědice“ tak, že se „postavení a práva nepominutelného dědice (v zásadě) ztotožní s postavením a právy věřitele a postavení a práva nepominutelného dědice, který popírá platnost svého vydědění, s postavením a právy věřitele, jehož pohledávka je sporná“ (viz MěS v Praze 24 Co 92/2017). Městský soud v Praze staví své závěry z (větší) části na samotném označení „nepominutelný dědic“, přičemž klade (až) nepřiměřený důraz na to, že citovaný pojem v sobě zahrnuje výraz „dědic“. Domníváme se, že z (pouhého) označení určitého právního institutu nelze nic zvláštního dovozovat – k (ne)použitelnosti citovaného rozhodnutí MěS v Praze srov. dále i výklad k § 1646 až 16477, sub V. Koneckonců výraz „nepominutelný dědic“ je do určité míry zavádějící. Je-li nepominutelný dědic vyloučen zcela z dědického práva, není žádným „dědicem“. Kriticky se k tomuto pojmu vyjádřil již E. Svoboda ještě za účinnosti OZO, který taktéž užíval stejné označení (§ 764), přičemž vyloučený nepominutelný dědic měl rovněž pouze nárok spočívající ve vyplacení povinného dílu. E. Svoboda z tohoto důvodu navrhoval užít pojmu „nepominutelný čekatel“, který je zcela jistě výstižnější, neboť jde skutečně o osobu, která čeká na svůj díl z pozůstalosti, a toto právo je nepominutelné (Svoboda 1946 s. 61–62). Nicméně ObčZ (stejně tak i dříve VlN 1937) se přidržel názvu původního a i nadále užívá výrazu „nepominutelný dědic“ (srov. také Talandová 2019 s. 28).
To, že nepominutelný dědic není z právního hlediska ve skutečnosti dědicem, nýbrž je toliko věřitelem (byť vůči jiným věřitelům do určité míry věřitelem „privilegovaným“, alespoň z pohledu jeho procesního postavení – srov. § 112 a 113 ZŘS), však nijak nevylučuje, aby i nepominutelný dědic nemohl být zůstavitelem povolán dědicem z pořízení pro případ smrti a aby se tedy stal zůstavitelovým dědicem (z pořízení pro případ smrti) nebo odkazovníkem (povinný díl může být nepominutelnému dědici zanechán i v podobě odkazu). Nedosáhne-li hodnota zůstaveného dědického podílu nebo odkazu stanovené výše povinného dílu, má nepominutelný dědic právo požadovat, aby dědici (případně i odkazovníci) poměrně přispěli k vyrovnání jeho práva na povinný díl (§ 1653). ObčZ nepominutelnému dědici nepřiznává právo na podíl z pozůstalosti, ale pouze právo na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu (§ 1654 odst. 1). To přirozeně neplatí, jestliže zůstavitel nepořídil vůbec pro případ smrti, neboť v takovém případě dědí dědici ze zákona, tzn. i nepominutelný dědic (v první třídě dědiců jako zůstavitelův potomek). Dále to neplatí ani tehdy, jestliže zůstavitel nepominutelného dědice vydědil zcela, aniž pořídil závěť či uzavřel dědickou smlouvu. Je-li vydědění platné (po právu), nepominutelný dědic nedědí a nemá právo ani na povinný díl; ukáže-li se vydědění neplatným, neplatně vyděděný (vyděděný nikoli po právu) dědí jako dědic ze zákona a má právo na dědický podíl (k tomu srov. výklad k § 1650). Opominutí nepominutelného dědice již nemá za následek neplatnost závěti (srov. § 479 ObčZ 1964) či dědické smlouvy, ale vznik obligačního nároku tohoto dědice vůči zůstavitelovým dědicům (případně i vůči odkazovníkům), který spočívá v pohledávce na vyplacení povinného dílu, popřípadě jeho dorovnání.
Pod slovy „nedědí-li dítě zůstavitele“ má ObčZ na mysli, že dítě zůstavitele:
– se předem zřeklo svého dědického práva smlouvou se zůstavitelem (§ 1481);
– zemřelo před zůstavitelem, nebo současně s ním (srov. § 1479);
– je dědicky nezpůsobilé (§ 1484) nebo bylo vyděděno (§ 1646 a násl.);
– dědictví odmítlo (§ 1487).
Stejné důsledky nastanou také tehdy, nepřihlíží-li se ve smyslu § 1671 odst. 1 k zůstavitelovu potomku při projednání pozůstalosti.
- Ochrana práv potomka
Nepominutelný dědic, který:
– se nezřekl dědického práva, případně práva na povinný díl,
– je dědicky způsobilý a
– který nebyl platně vyděděn (a k němuž se při projednání pozůstalosti přihlíží), má právo na povinný díl, případně na jeho doplnění, jestliže byl zůstavitelem v pořízení pro případ smrti zcela nebo zčásti opominut, tedy se mu nedostalo ať již v podobě dědického podílu, nebo odkazu hodnotově ani toho, co představuje jeho povinný díl. Takový potomek má právo na povinný díl (jeho doplnění) jak v případě, že jej zůstavitel opominul vědomě, nebo omylem, tak i tehdy, pokud jej zůstavitel opominul z důvodu toho, že o něm při pořízení pro případ smrti nevěděl (například se zůstavitel domníval, že potomek již zemřel, anebo neměl vůbec povědomost o tom, že určitá osoba je jeho potomkem) – v tomto případě musí ovšem opominutý potomek prokázat, že jeho opominutí pramení právě (a jen) z nevědomosti zůstavitele o něm (srov. § 1652). Nepominutelný dědic, který má právo na povinný díl, je věřitelem a má právo na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu, nikoli tedy na určitý podíl z pozůstalosti, jako tomu bylo podle ObčZ 1964. Nicméně nepominutelný dědic může namísto peněžní částky obdržet i určitou věc z pozůstalosti, pokud si to ovšem ujedná s dědici (k tomu srov. výklad k § 1654 až 1657). Zakotvení práva na povinný díl je výrazem mezigenerační solidarity, má vést zůstavitele k tomu, že svým potomkům zanechá alespoň část ze svého majetku, a odráží se v něm také jeden ze základních principů dědického práva, princip zachování hodnot (Tilsch 1905 s. 9–38).
Právo na povinný díl náleží pouze těm zůstavitelovým potomkům uvedeným v § 1643 odst. 1, kteří byli pořízením pro případ smrti zůstavitelem zcela opomenuti, tj. kteří nebyli zůstavitelem vůbec povoláni za dědice nebo odkazovníka. Obdobně právo na doplatek na povinný díl pak náleží pouze těm zůstavitelovým potomkům, kteří byli pořízením pro případ smrti zůstavitelem opomenuti alespoň zčásti, tj. kterým se v důsledku pořízení zůstavitele pro případ smrti má jako dědicům (odkazovníkům) dostat méně, než je uvedeno v § 1643 odst. 2 (srov. MěS v Praze 29 Co 286/2020-133, bod 24, Ad Notam 4/2020, s. 29–34).
ObčZ stanoví povinný díl, respektive jeho velikost, s přihlédnutím k tomu, zda nepominutelný dědic je zletilý nebo nezletilý, přičemž není rozhodující, zda nezletilý je nebo není plně svéprávný. I nezletilý nepominutelný dědic, který nabyl plnou svéprávnost v důsledku uzavření manželství nebo přiznáním svéprávnosti, má právo na stejně veliký povinný díl jako nezletilý plně nesvéprávný, neboť rozhodující pro určení velikosti povinného dílu není kritérium svéprávnosti, nýbrž pouze kritérium (ne)zletilosti. Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku (§ 30 odst. 1). Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti nebo uzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se neztrácí ani zánikem manželství, ani prohlášením manželství za neplatné (§ 30 odst. 2). Je-li nepominutelný dědic nezletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny (3/4) jeho zákonného dědického podílu (podle předchozí právní úpravy to byl celý zákonný podíl). Zletilý nepominutelný dědic má potom právo, aby obdržel alespoň jednu čtvrtinu (1/4) svého zákonného dědického podílu (podle předchozí právní úpravy to byla jedna polovina zákonného dědického podílu – srov. § 479 ObčZ 1964). Pro výpočet velikosti povinného dílu vzhledem k celku pozůstalosti je tedy rozhodující velikost zákonného dědického podílu. Zanechal-li například rozvedený zůstavitel tři děti, potom je velikost zákonného dědického podílu u každého z nich jedna třetina a povinný díl by u nezletilého dítěte činil jednu čtvrtinu (1/4) a u zletilého dítěte jednu dvanáctinu (1/12) vzhledem k celku pozůstalosti. De lege ferenda by stálo za úvahu přiznat právo na povinný díl pouze plně nesvéprávnému zůstavitelovu potomku, anebo alespoň aby se velikost povinného dílu odvíjela (výlučně) od nabytí svéprávnosti – plnou svéprávnost může člověk nabýt i dříve než zletilostí, a v těchto případech je pravděpodobné, že potomek již nebude natolik finančně závislý na zůstaviteli, aby to odůvodňovalo jeho právo na vyšší povinný díl (srov. Talandová 2019 s. 26).
ObčZ zakotvil právo nepominutelného dědice na stanovenou výši zákonného dědického podílu bez ohledu na to, jaké bylo jeho chování k zůstaviteli, nestal-li se v důsledku tohoto chování takový potomek dědicky nezpůsobilým nebo nedošlo-li k jeho vydědění. Při aplikaci § 1642 a § 1643 odst. 2 nelze přihlížet k tomu, choval-li se potomek k zůstaviteli v rozporu s dobrými mravy, nedošlo-li k jeho vydědění. Prokáže-li se však, že se potomek choval k zůstaviteli v rozporu s dobrými mravy, způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (srov. NS 21 Cdo 688/2006, Rc 8/2008), bude možné takovou skutečnost zohlednit při úvaze soudu, nepřikázal-li zůstavitel započtení na dědický podíl, zda došlo k (ne)odůvodněnému znevýhodnění uvedeného potomka a zda jsou tedy dány podmínky pro zápočet bezplatných plnění (neobvyklých darů) na dědický podíl jiných dědiců (k tomu srov. výklad k § 1664).
Velikost povinného dílu každého nepominutelného dědice závisí na počtu osob, které tvoří první třídu dědiců v době (v den) smrti zůstavitele, a na jejich (hypotetických) dědických podílech (srov. NS 21 Cdo 1853/2012). Jestliže zůstavitelův zletilý potomek (například syn) zemřel před zůstavitelem nebo současně s ním (tedy v době zůstavitelovy smrti již neměl právní osobnost) a (jen) z tohoto důvodu nedědil, jeho nezletilý potomek (například vnuk) je zůstavitelovým nezletilým nepominutelným dědicem a musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu. Nedědí-li zůstavitelův potomek, který se dožil zůstavitelovy smrti, z jiného důvodu, například že byl dědicky nezpůsobilý nebo že dědictví odmítl, popřípadě se k němu ve smyslu § 1671 odst. 1 při projednání pozůstalosti nepřihlíží, potomek tohoto potomka vstupuje právem reprezentace (k tomu srov. výklad k § 1635 až 1640, sub II, bod 2) na místo potomka, který nedědí, a jeho dědické právo je tudíž stejné jako u potomka, který nedědí. Nedědil-li tak ze zmíněných důvodů zletilý potomek, například zůstavitelova dcera, jež dědictví odmítla, potom i její potomek, například zůstavitelova vnučka, i když je sama nezletilá, má právo, aby obdržela alespoň jednu čtvrtinu svého zákonného dědického podílu, nikoli však tři čtvrtiny, neboť její právo se odvozuje od práva jejího zletilého předka, jenž se dožil zůstavitelovy smrti a na jehož místo vnučka nastoupila (§ 1635 odst. 2). Tento závěr považuji za spravedlivý, neboť by jinak reálně hrozilo (zcela) účelové odmítání dědictví ze strany zletilých potomků zůstavitele s vidinou toho, že jejich nezletilým potomkům by se dostalo vyššího podílu, než jaký by náležel jim samotným. Zcela obdobné to bude i tehdy, nedožije-li se vyděděný potomek smrti zůstavitele, zůstavitel potomky vyděděného potomka nevydědil a ti dědí na jeho místě. I v tomto případě se velikost povinného dílu neřídí podle potomků vyděděného, nýbrž podle vyděděného potomka. Je-li vyděděný potomek zletilý, má jeho potomek právo, aby obdržel alespoň jednu čtvrtinu svého zákonného dědického podílu, který by (jinak) náležel vyděděnému potomku. Je-li vyděděný potomek nezletilý, musí se jeho potomku dostat alespoň tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu (Holub 1957 s. 186 a 212).
Při projednání pozůstalosti je důležité, jakým způsobem se provede výpočet zákonného dědického podílu, jestliže se některý z potomků zřekl dědického práva, odmítl dědictví, nebo se stal dědicky nezpůsobilým nebo byl vyděděn. Jde o to, zda se při výpočtu zákonného dědického podílu přihlíží k uvedeným osobám, anebo nikoli, a k tomu více výklad k § 1645.
Povolá-li zůstavitel v pořízení pro případ smrti svého vnuka dědicem a opomine-li přitom jeho rodiče (svého syna, anebo svou dceru), tento vnuk nebude nepominutelným dědicem, pokud by se jeho rodič dožil smrti zůstavitele a dědictví neodmítl (k tomu také srov. NS SR 2 Cz 52/71, uveřejněný ve výběru judikatury 24/1971).
Podle čl. 11 odst. 1 LPS „dědění se zaručuje“ a podle čl. 32 odst. 1 „Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona“ a čl. 32 odst. 3 „Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva.“ Někteří autoři dovozují, že v citovaných ústavních zárukách „nelze spatřovat pouze zdůraznění jednoho z dispozičních práv vlastníka-zůstavitele“, ale naopak je třeba „to vykládat jako oprávnění dědice, respektive omezení zůstavitele, který nemůže se svým majetkem nakládat zcela libovolně ani inter vivos (dědickou smlouvou), ani mortis causa (povinný díl)“ – Horák 2014 s. 383. Tato tvrzení, která Horák odůvodňuje rozhodovací praxí Spolkového ústavního soudu (srov. rozhodnutí BVerfG z 19. 4. 2005, sp. zn. 1 BvR 1644/00 a 1 BvR 188/03), jsou východiskem k závěru, že nepominutelný dědic má nárok na odvolání daru pro zkrácení povinného dílu (Horák 2014 s. 385). S tímto závěrem nesouhlasíme, neboť se domníváme, že české právo není založeno na tom, že by nepominutelní dědici mohli požadovat z důvodů ochrany svých práv, aby dary, které zůstavitel za svého života učinil, byly navráceny (případně jejich hodnota) do majetkové podstaty pozůstalosti. České právo tedy nevychází z koncepce „fictive hereditary mass“ (k tomu srov. také výklad k § 1658, sub I, bod 2), kdy pozůstalost tvoří souhrn jednak majetku existujícího k okamžiku smrti zůstavitele a jednak darů, které zůstavitel učinil za svého života, a v jejímž důsledku se do pozůstalosti (na)vrací poskytnutý dar nebo jeho hodnota (k tomu více Bříza, Břicháček, Fišerová, Horák, Ptáček, Svoboda 2014 s. 422–424). Je ovšem třeba také podotknout, že uvedené otázce se český Ústavní soud (zatím) ve větší míře nevěnoval. Ústavní soud se dědictvím zabýval spíše okrajově, často v souvislosti s některými konkrétními restitučními případy nebo s ochranou proti zásahům do dědického práva [například zásahem do ústavního práva na dědění a na vlastnictví je i odepření účasti dědice na řízení o dědictví (II. ÚS 421/99)], nebo v souvislosti s problematikou dědické nezpůsobilosti či vydědění (například I. ÚS 295/10, IV. ÚS 354/16, I. ÚS 2861/19 nebo I. ÚS 1875/20), respektive se vyjádřil k ústavní konformitě ustanovení zákona omezující v určitém stupni intestátní dědickou posloupnost (IV. ÚS 68/05).
Uvedená problematika zůstala stranou pozornosti i ESLP, který se v oblasti dědického práva zabýval zejména postavením nemanželských dětí, když případná vnitrostátní omezení rozsahu dědění nemanželských dětí (Marckx proti Belgii, č. 6833/74; Inze proti Rakousku, č. 8695/79, nebo Vermeire proti Belgii, č. 12849/87) i zplozených z cizoložství (Mazurek proti Francii, č. 34406/97) odmítl jako nedovolenou diskriminaci v ochraně majetku.
Shrneme-li, tak nepominutelný dědic má právo:
- a) na povinný díl (§ 1642), případně na jeho doplnění (§ 1650);
- b) být přítomen při odhadu (soupisu pozůstalosti), vznášet dotazy a připomínky (§ 1655 odst. 2 a § 179 ZŘS);
- c) navrhnout, osvědčí-li obavu z předlužení dědice, odloučení pozůstalosti (§ 1709);
- d) aby byl zapsán do veřejného seznamu přímo po zůstaviteli, jde-li o věc zapsanou do tohoto seznamu a bylo-li mezi ním a dědici ujednáno, že nepominutelnému dědici bude namísto zaplacení vydána věc z pozůstalosti (§ 1654 odst. 2);
- e) a také povinnost se poměrně účastnit jak na zisku, tak i na ztrátě pozůstalosti, a to až do určení povinného dílu (§ 1656);
- f) na poměrné vyúčtování podílu na zisku a ztrátě pozůstalosti od smrti zůstavitele až do určení povinného dílu (§ 1656);
- g) na nutnou výživu (§ 1665).
Nepominutelný dědic není účastníkem celého řízení o pozůstalosti, nýbrž pouze v jeho určité části, a to jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu (§ 113 ZŘS).
Konečně je třeba se zabývat i otázkou, nakolik je právo na povinný díl vázáno výsadně (výlučně) na osobu nepominutelného dědice a zda v důsledku jeho smrti zanikne, jestliže jím nebylo uplatněno, anebo zda toto právo přechází na jeho dědice. Řešení této otázky bylo předmětem rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu již za 1. republiky, který se přiklonil k závěru, že „oprávnění nepominutelného dědice požadovati povinný díl je výlučně osobním oprávněním, které zaniká smrtí oprávněného a nenáleží tudíž do jeho pozůstalosti. Od oprávnění požadovati povinný díl jest rozeznávati nárok na povinný díl, jenž vzniká teprve tou skutečností, že jej nepominutelný dědic uplatnil“ (NS Rv II 488/43, Vážný 18787). S ohledem na to, že pojetí povinného dílu v ObčZ je obdobné, jako bylo v OZO, na tomto závěru není nutné nic měnit a i nadále z něj můžeme vycházet (Svoboda, Klička 2014 s. 132). Neuplatnil-li nepominutelný dědic za svého života právo na povinný díl, po jeho smrti toto právo zaniklo, na jeho dědice nepřešlo a ti jej již uplatnit nemohou. Oproti tomu, jestliže nepominutelný dědic za svého života právo na povinný díl uplatnil, avšak se nedožil určení jeho výše, vstoupí jeho dědicové do řízení o určení povinného dílu (WK IV 2. vydání s. 362).
DVOŘÁK, J., FIALA, J., ŠEŠINA, M., ŠVESTKA, J., WAWERKA, K. Občanský zákoník: Komentář, Svazek IV, (§ 1475-1720). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-8-11]. ASPI_ID KO89_d2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X:
Obecně
Právo na povinný díl je institutem známým již z římského práva. Je právem nejbližších příbuzných zůstavitele, tj. dětí zůstavitele a nedědí-li, pak jejich potomků, jež má vést zůstavitele k tomu, aby svým potomkům zanechal alespoň část ze svého majetku, pokud se neprovinili ničím, co by odnětí práva na povinný díl odůvodňovalo. Zde se výrazně projevuje souvislost mezi právem rodinným a právem dědickým. Jde o výraz mezigenerační solidarity.
Výraz „nepominutelný dědic“ je poněkud rozporuplný. Na jedné straně jej lze vyložit tak, že jde o osobu, kterou by zůstavitel neměl opominout, měl by jí zanechat alespoň podíl na pozůstalosti, což obyčejně také činí, takže se dědicem stane. Na druhé straně, když tak zůstavitel neučiní, má tato osoba právo na povinný díl, vyplacený jí v penězích (§ 1654 odst. 1 obč. zák.) a v tomto případě dědicem není. Nicméně by bylo obtížné zvolit pro postavení této osoby jiný, příhodnější termín.
Je třeba poukázat na § 1492, který stanoví, že pořízením pro případ smrti nelze zkrátit povinný díl nepominutelného dědice, který se práva na povinný díl nezřekl a nedošlo-li ani k vydědění. Pokud tomu pořízení pro případ smrti odporuje, náleží nepominutelnému dědici povinný díl. Zákonodárce tak řešil rozpor mezi dvěma požadavky – právem zůstavitele svobodně bez omezení pořídit o svém majetku a právem nejbližších příbuzných, aby jim byla v rámci mezigenerační solidarity zanechána určitá část majetku zůstavitele – tak, že zůstaviteli ponechává pořizovací volnost, avšak když opomene a svým nejbližším bezdůvodně nic nezanechá, mají právo na povinný díl. Závěť, kterou zůstavitel nepominutelným dědicům nic nezanechá, není ani relativně neplatná, jak tomu bylo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.
Pokud se týká osob, jež mají pávo na povinný díl, pak ke změně oproti zákonu č. 40/1964 Sb. nedošlo.
Změny oproti předchozí úpravě
Konstrukce práva nepominutelných dědiců se oproti předchozí úpravě výrazně liší. Zatímco doposud se nepominutelní dědicové stávali dědici ze zákona, pokud uplatnili své právo, které jim náleželo podle § 479 zák. č. 40/1964 Sb., nyní je povinný díl chápán pouze jako pohledávka nepominutelného dědice vůči dědicům, kteří mají povinnost nepominutelného dědice vyplatit v penězích, nestanoví-li zůstavitel jinak, případně nedohodne-li se nepominutelný dědic s dědici na jiném způsobu vyrovnání povinného dílu (§ 1654 odst. 1 obč. zák. věta první). Nepominutelný dědic nyní dědicem není, pokud mu zůstavitel nezanechá dědický podíl, má postavení věřitele dědiců. Za veškerá pasiva pozůstalosti odpovídají pouze dědici.
Oproti předchozí právní úpravě se výše nároku nepominutelného dědice zmenšuje z jedné poloviny zákonného dědického podílu na jednu čtvrtinu zákonného dědického podílu u zletilého nepominutelného dědice. Je-li nepominutelný dědic nezletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu.
Uplatnění práva na povinný díl
Je třeba také dodat, že nepominutelnému dědici je právo na povinný díl zákonem dáno, záleží však na něm, zda jej uplatní. Může prohlásit, například poté, co je v řízení o pozůstalosti poučen soudním komisařem o tomto právu, že své právo na povinný díl neuplatňuje. Lze říci, že prohlášení nepominutelného dědice o tom, že své právo na poviný díl neuplatňuje, není neodvolatelným právním jednáním. Strany si však mohou dohodou ujednat zánik závazku, jak to umožňuje stranám § 1981 (§ 1723 odst. 2) obč. zák. Nepominutelný dědic se také může svého práva na povinný díl vzdát. S nepominutelným dědicem pak již nebude nadále jednáno, soudní komisař usnesením podle § 7 odst. 2 z. ř. s. jeho účast v řízení ukončí a dědici budou mít jistotu, že mu nebudou muset v budoucnu z tohoto titulu plnit.
Je otázkou, zda je právo na povinný díl právem vázaným výlučně na osobu nepominutelného dědice a zda jeho smrtí zanikne, nebylo-li jím uplatněno, nebo zda toto právo přechází na jeho dědice. V tomto směru lze přisvědčit judikátu Nejvyššího soudu Československé republiky, Rv II 488/43, [Vážný 18787], který uvádí, že “oprávnění nepominutelného dědice požadovati povinný díl je výlučně osobním oprávněním, které zaniká smrtí oprávněného a nenáleží tudíž do jeho pozůstalosti. Od oprávnění požadovati povinný díl jest rozeznávati nárok na povinný díl, jenž vzniká teprve tou skutečností, že jej nepominutelný dědic uplatnil“. Jelikož je koncepce povinného dílu v nynějším občanském zákoníku stejná jako tomu bylo za účinnosti ABGB, není důvodu tento názor měnit. K uplatnění takového osobního práva viz § 1475 odst. 2 obč. zák. Lze tedy říci, že když nepominutelný dědic své právo na povinný díl neuplatnil, pak na jeho dědice nepřešlo a ti jej uplatnit nemohou. Uplatnil-li však nepominutelný dědic právo na povinný díl a nedožil se určení jeho výše, vstoupí jeho dědici do řízení o určení povinného dílu. Stejný názor viz také Svoboda a Klička (Svoboda, Klička, 2014, s. 132).
Právo na povinný díl
Právo na povinný díl má nepominutelný dědic, který:
a)byl vyděděn neplatně (§ 1650 obč. zák.), k tomu viz komentář k § 1648, oddíl Společně k § 1648, § 1650, § 1651 a § 1652,
b)byl opomenut zůstavitelem, ačkoli o něm bylo zůstaviteli známo, že je naživu a nedopustil se ničeho, co naplňuje zákonný důvod vydědění (§ 1651),
c)byl opomenut zůstavitelem a opomenutí pochází jen z toho, že zůstavitel při pořízení pro případ smrti o něm nevěděl (§ 1652).
Právo na povinný díl má také nepominutelný dědic, který odmítl dědictví s výhradou povinného dílu (§ 1485 odst. 1 věta druhá). Lze říci, že také nepominutelný dědic, kterému zůstavitel zanechal odkaz, může odkaz odmítnout (viz § 1623) a žádat povinný díl.
Nepominutelní dědici jsou chráněni také když jim zůstavitel zanechal méně, než stanoví zákon. Mají právo na jeho doplnění.
Zákon o zvláštních řízeních soudních v § 200 písm. c) stanoví, že dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zaniká mimo jiné i právo na povinný díl.
Podmínky pro nabytí práva na povinný díl
K tomu, aby nepominutelnému dědici náležel povinný díl, musí být splněny určité předpoklady. Toto právo má nepominutelný dědic, pokud:
-se nezřekl dědického práva, ani práva na povinný díl,
-by jinak byl způsobilý dědit (§ 1481 obč. zák.),
-nebyl zůstavitelem platně vyděděn, není ani žádný důvod k jeho vydědění (§ 1651 odst. 2),
-zůstavitel mu v pořízení pro případ smrti nic nezanechal, nebo mu zanechal méně než činí povinný díl,
-v pozůstalosti je majetek, tedy nedošlo k zastavení řízení podle § 153 nebo § 154 z. ř. s.,
-pozůstalost není zcela zadlužena (nebylo by z čeho vypočítat povinný díl, neboť uspokojení věřitelů má přednost před splněním práva na povinný díl), ani předlužena [může být nařízena likvidace pozůstalosti a právní mocí usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zanikají práva na povinný díl podle § 200 písm. c) z. ř. s.],
-nepominutelný dědic neobdržel od zůstavitele nic, co by bylo možno započíst na povinný díl,
-své právo na povinný díl uplatnil.
Nepominutelný dědic a svěřenské nástupnictví
Otázkou je, zda má právo na povinný díl nepominutelný dědic, který se má stát následným dědicem. Jelikož mu má dědictví připadnout, byť později, měl by se rozhodnout pro povinný díl nebo pro svěřenské nástupnictví. Pokud uplatní právo na povinný díl a ten mu bude předním dědicem vyplacen, musí počítat s tím, že když bude projednávána pozůstalost až nabude dědické právo, že v rozhodnutí o pozůstalosti soud rovněž rozhodne o jeho povinnosti uhradit přednímu dědici (nebo jeho dědicům) to, co mu splnil na úhradu povinného dílu (§ 194 odst. 2 z. ř. s.).
Účast opomenutého nepominutelného dědice v řízení o pozůstalosti
Podle § 113 z. ř. s. je nepominutelný dědic účastníkem řízení o pozůstalosti:
-jde-li v něm o soupis pozůstalosti,
-určení obvyklé ceny pozůstalosti, a
-o vypořádání jeho povinného dílu.
Na otázku, zda má soudní komisař předvolat nepominutelné dědice, kteří nedědí, aby je mohl seznámit s právem na povinný díl, lze zodpovědět tak, že když zákon nepominutelnému dědici přiznává postavení účastníka řízení, byť jen v určité části řízení, a také vzhledem k § 20 odst. 1 z. ř. s. (soud je povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí), měl by se o to soud pokusit. Postačí však, když jejich jména a adresy zjistí při běžných úkonech, prováděných v rámci předběžného šetření (§ 139 až 152 z. ř. s.) a z evidence obyvatel, do které má přístup. Není třeba v této věci provádět složitá dlouhotrvající pátrání tak, jak je to vyžadováno například u neznámých dědiců nebo dědiců neznámého pobytu (§ 1671 obč. zák., § 165 odst. 2 a § 166 z. ř. s.). Vychází se z toho, že nepominutelný dědic je věřitelem, nikoli dědicem a je na něm, aby se v řízení o své právo přihlásil.
Pokud se vyskytne situace, že závěť zůstavitele vzbuzuje značné pochybnosti o své pravosti či platnosti, protože písmo je značně nečitelné, roztřesené, rozházené, podpis přerušovaný nebo různě nastavovaný, nebo se zjistí, že zůstavitel měl silně poškozený zrak, bral řadu léků s vlivem na psychiku apod., je namístě ostražitost a nalezení dědiců, kteří by dědili ze zákona, kdyby se závěť ukázala neplatnou. V takovémto případě se totiž nabízí možnost, že nepominutelný dědic bude v případě neplatnosti dědicem ze zákona a proto je s ním třeba počítat jako s tím, o němž lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem (§ 110 odst. 1 z. ř. s.).
Je-li možno s nepominutelným dědicem bez potíží jednat, je také v zájmu dědiců ze závěti či z dědické smlouvy, aby byl účastníkem řízení, aby o jeho právu bylo rozhodováno v řízení o pozůstalosti. Dědici tak nemusí čekat deset let, zda se nepominutelný dědic o své právo přihlásí (§ 629 odst. 2 obč. zák.).
Když se opomenutý nepominutelný dědic přihlásí o svůj povinný díl, může být přítomen při zjišťování stavu a obsahu dědické smlouvy nebo závěti zůstavitele, má také právo se vyjádřit k jejich pravosti a platnosti. Má také práva uvedená v § 143 a § 144 z. ř. s., které upravují postup při veřejném zjišťování stavu a obsahu listin o pořízení pro případ smrti, o prohlášení o vydědění, nebo o zrušení těchto právních jednání, které nebyly sepsány ve formě notářského zápisu a které notář přijal do notářské úschovy. Zjistí-li se, že zůstavitel zanechal listinu o pořízení pro případ smrti nebo o prohlášení o vydědění učiněném před svědky, mohou být přítomni také při výslechu svědků (§ 146 a § 147 z. ř. s.).
Není však třeba nepominutelného dědice vyrozumívat o dědickém právu postupem podle § 164 až 165 z. ř. s. Pokud bude popírat pravost a platnost pořízení zůstavitele, lze to již považovat za počínání, kterým dal najevo, že chce dědictví přijmout (§ 1489 odst. 2 věta první obč. zák.).
O právu opomenutého nepominutelného dědice bude jednáno v řízení o pozůstalosti, pokud své právo uplatní a bude žádat, aby soud v řízení o pozůstalosti rozhodl nebo schválil dohodu o vypořádání povinného dílu. Bude třeba s ním jednat jako s účastníkem řízení o pozůstalosti podle § 113 z. ř. s.
Pokud se týká uspokojení práva opomenutého nepominutelného dědice v řízení o pozůstalosti a výpočtu povinného dílu, viz výklad u § 1654 až 1657 obč. zák.
Nepominutelný dědic v insolvenci
Podle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů. Za právní úkon (pozn. aut.: nyní právní jednání) se považuje též dlužníkovo opomenutí. Toto ustanovení nutí nepominutelného dědice v insolvenci aby svůj povinný díl žádal.
Nepominutelný dědic, dlužník
Má-li nepominutelný dědic věřitele, který má vůči němu vykonatelnou pohledávku, může se tento věřitel, zkracuje-li právní jednání dlužníka (tj. neuplatnění práva na povinný díl) uspokojení jeho vykonatelné pohledávky, domáhat, aby soud určil, že právní jednání dlužníka (spočívající v tom, že neuplatnil právo na povinný díl) není vůči němu právně účinné (§ 589 odst. 1 obč. zák.).
Věřitel může také využít práva daného mu § 593, dle kterého si věřitel může dříve, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou, vyhradit právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že výhradu prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může dovolat. Pak věřiteli lhůta k dovolání se neúčinnosti právního jednání neběží, dokud se pohledávka vykonatelnou nestane.