KITTEL, David. § 1649 [Prohlášení o vydědění. Negativní závěť]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 13:
Negativní závěť
- Obecně. K závěti srov. § 1494. Projev vůle zůstavitele, který nevylučuje nebo nekrátí nepominutelného dědice v jeho právu na povinný díl, nemůže být považován za vydědění. Vydědit proto nelze jiné zákonné dědice než nepominutelné. Tyto ale lze vyloučit jen z dědění podle zákonné dědické posloupnosti pořízením tzv. negativní závěti. K možnosti pořízení negativní závěti nepominutelným dědicem a odlišným názorům srov. 1646 3–6.
Beck IV2 1649 7–12 dezinterpretuje výklad v tomto komentáři, když tvrdí, že dovozuje, že vydědění je také tzv. negativní závětí, což následně považuje za výklad ustanovení zákona proti jeho výslovnému znění a nerespektující obecný zákaz výkladu právní normy contra legem. Proti tomu je třeba se ohradit. Tento komentář vychází při výkladu k § 1646–1653 z následujícího: Smyslem a účelem zákona je ochrana nepominutelného dědice tím, že k jeho vyloučení z práva na povinný díl je třeba dostatek zákonných důvodů. Prohlášením o vydědění zůstavitel vylučuje nepominutelného dědice nejen z práva na povinný díl, ale i z dědického práva (zde shodně i Beck IV2 1647 7 a Beck IV2 1649 1, 9). Zůstavitel projevuje vůli, aby nepominutelný dědic nedostal nic. Ust. § 1646 odst. 1 výslovně požaduje dostatek zákonných důvodů (pouze) pro vyloučení nepominutelného dědice z práva na povinný díl, nikoliv již pro jeho vyloučení z dědického práva (odlišný výklad v Beck IV2 1647 7 a Beck IV2 1649 1, 7–12 toto zcela pomíjí). Požadavkem na dostatek zákonných důvodů zákon chrání pouze právo nepominutelného dědice na povinný díl, ale nikoliv již jeho dědické právo (ze zákona v první třídě). V souladu s § 1646 odst. 1 proto prohlášení o vydědění při nedostatku zákonných důvodů ve svém důsledku nevylučuje nepominutelného dědice z práva na povinný díl, ale vylučuje jej (ve zbytku) pouze z dědického práva. Ochrana nepominutelného dědice a jeho povinného dílu tedy není nijak narušena (srov. § 1650; odlišný výklad v Beck IV2 1650 úpravu v § 1646 odst. 1 pomíjí a následně nuceně omezuje případy aplikace § 1650). Právní jednání, v jehož důsledku by zůstavitel nepominutelného dědice nevyloučil z práva na povinný díl, ale vyloučil jej pouze z dědického práva, zákon výslovně nezakazuje. To, že § 1649 odst. 2 umožňuje zůstaviteli vyloučit z dědického práva dědice nikoliv nepominutelného (tzv. negativní závěť), nelze vykládat jako zákaz právního jednání, v jehož důsledku by nastalo vyloučení nepominutelného dědice (pouze) z dědického práva (což je důsledek prohlášení o vydědění v případě, že nejsou dány zákonné důvody), a lze se domnívat, že ani jako zákaz právního jednání, kterým by byl nepominutelný dědic vyloučen (pouze) z dědického práva výslovně. Bereme-li totiž v potaz souslednost obou odstavců v rámci § 1649 i souslednost § 1646–1649 odst. 1 tvořících oddíl týkající se vydědění nepominutelného dědice a z této souslednosti vyplývající obsahovou návaznost (k argumentům vyplývajícím ze systematiky zákonodárství srov. Melzer 2011 s. 140), pak § 1649 odst. 2 upravuje toliko jakousi obdobu prohlášení o vydědění dědice nikoliv nepominutelného, ve vztahu k němuž – protože nemá právo na povinný díl, ale jen dědické právo – nelze učinit prohlášení o vydědění, nýbrž jen právní jednání vylučující jej toliko z dědického práva (tzv. negativní závěť). Prohlášení o vydědění nepominutelného dědice, nejsou-li dány zákonné důvody, i právní jednání vylučující z dědického práva dědice nikoliv nepominutelného mají tedy stejné následky: vyloučení nepominutelného dědice, resp. dědice nikoliv nepominutelného z dědického práva. Proč potom shledávat případné právní jednání výslovně vylučující nepominutelného dědice (pouze) z dědického práva za contra legem (šlo by o jeho vědomé opominutí tzv. negativní závětí, srov. § 1651 odst. 1)? Zvlášť když ochrana nepominutelného dědice a jeho povinného dílu by nebyla ani v tomto případě narušena, neboť při nedostatku zákonných důvodů by nepominutelný dědic měl na svůj povinný díl právo (srov. § 1650).
- Terminologie. Závětí zůstavitel zásadně výslovně povolává dědice. Jestliže jen vylučuje dědice z dědění podle zákonné dědické posloupnosti, současně tím mlčky pozitivně vymezuje okruh zbývajících zákonných dědiců, kteří vyloučeni nejsou (Beck IV 1649 4). Proto lze na toto jednání nahlížet jako na závěť.
- Pořízení, změnu nebo zrušení negativní závěti zůstavitel provede způsobem předepsaným pro závěti.
- Obsah. V negativní závěti zůstavitel projeví svou poslední vůli, aby určitý dědic (kterému by jinak svědčila zákonná dědická posloupnost) pozůstalosti nenabyl, nedědil, byl vyloučen z dědění podle zákona apod.
SVOBODA, Jiří. § 1649 [Forma prohlášení o vydědění]. In: FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 408–410, marg. č. 4:
V odstavci 2 je upravena tzv. negativní závěť. Jde o právní jednání zůstavitele, kterým vysloví svoji vůli, aby (určitý) potenciální dědic ze zákona po něm nedědil. Zákon předpokládá, že:
– zůstavitel způsobem, jakým se pořizuje závěť,
– prohlásí o některém z dědiců, jemuž svědčí zákonná dědická posloupnost,
– a nejde přitom o dědice nepominutelného,
– že pozůstalosti nenabude.
Praktický důsledek negativní závěti spočívá v tom, že zůstavitel může takto vyloučit z dědického práva kteréhokoli z potenciálních dědiců ze zákona s výjimkou svých potomků – ty ovšem může ze zákonných důvodů vydědit, anebo je prostě v pořízení pro případ smrti opominout (a snížit tak jejich dědické nároky pouze na povinný díl). Vyloučil-li zůstavitel z dědění některé (ho) z potenciálních dědiců ze zákona, je zřejmé, že tím současně pozitivně vymezil okruh těch potenciálních dědiců ze zákona (v příslušné třídě dědiců), kteří dědit budou.
Zákon nepředpokládá, že by zůstavitel měl v negativní závěti uvádět jakýkoli důvod, pro který nechce, aby určitá osoba nedědila, nebo že by se po smrti zůstavitele ohledně toho provádělo jakékoli dokazování. I když by zůstavitel ve své negativní závěti uvedl konkrétní důvod, pro který si nepřeje, aby určitá osoba po něm nedědila, a této osobě by se po smrti zůstavitele podařilo úspěšně vyvrátit existenci takového důvodu, přesto tato osoba dědit nebude; dědila by pouze v případě, že by se jí podařilo ve sporném řízení (§ 1673 odst. 1, § 169 nebo 170 ZŘS) popřít pravost nebo platnost této závěti (shodně WK IV 2. vydání s. 392).
Někteří autoři z podstaty vydědění, tj. je-li nepominutelný dědic vyděděn zcela, je postižen tak, že ztrácí úplně jak své dědické právo, tak i právo na povinný díl, dovozují, že vydědění je také tzv. negativní závětí (Talanda, Talandová, Plašil 2019 s. 31, Talanda, Talandová 2018 s. 229, Kittel in Petrov, Výtisk, Beran a kol. 2019 s. 1690, WK IV 2. vydání s. 385, nebo Talanda 2019 s. 105). S těmito názory se neztotožňujeme. Především citovaní autoři vykládají ustanovení zákona proti jeho výslovnému znění a nerespektují obecný zákaz výkladu právní normy contra legem (contra verba legis), proti jejímu výslovnému jazykovému znění (§ 2 odst. 2 věta první: „Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; …“). Ne vždy je výklad contra legem nepřípustný (srov. například Pl. ÚS 9/09, kdy Ústavní soud shledal aplikaci právního principu contra legem za postup sice přípustný, ale v konečném důsledku, vzhledem k dalším okolnostem, nesprávný), nicméně takový výklad právní normy contra legem je zcela jistě nepřípustný, je-li naplněna alespoň jedna z níže uvedených podmínek:
– jasný, jednoznačný text zákona, respektive právní normy obsažené v zákoně;
– jednoznačný úmysl zákonodárce sepsat takový text zákona;
– klausula rebus sic standibus (s výhradou nových zákonných hodnot) – došlo k podstatné změně okolností od doby napsání textu zákona zákonodárcem včetně jeho účelu, který odpovídá jeho doslovnému jazykovému znění, do okamžiku aplikace daného textu v konkrétním případě, jinými slovy, bylo nutné opustit (dosavadní) výklad právní normy, jenž byl v čase vzniku zákona opodstatněný, který ale vzhledem ke změně poměrů anebo s ohledem na vývoj názorů již nadále udržitelný není (srov. například Pavlorková 2010, nebo Melzer 2010 s. 232 a násl.).
Shledáváme, že jsou naplněny minimálně podmínky dvě, a to podmínka první, ježto znění ObčZ v § 1649 odst. 2 je nadmíru jasné, zřejmé a nepominutelné dědice zřetelně (výslovně) bez pochybností vylučuje z okruhu osob, kterých se tzv. negativní závěť může týkat, a dále také podmínka třetí, neboť od nabytí účinnosti ObčZ do dnešních dob nedošlo k podstatné změně okolností – není tedy nutné se od jazykového výkladu jakýmkoli způsobem odchylovat, či jej dokonce potlačovat a favorizovat jiné výklady právní normy či nástroje dotváření práva, například teleologickou redukci (k teleologické redukci srov. Melzer 2010 s. 248–250). Jak vyplývá z důvodové zprávy, domníváme se, že byla naplněna i podmínka druhá, protože jednoznačným úmyslem zákonodárcovým bylo umožnit zůstaviteli, aby mohl kteréhokoli svého potenciálního dědice ze zákona, kromě nepominutelného dědice, vyloučit z dědění.
Soudce je podle čl. 95 odst. 1 Úst při rozhodování vázán zákonem. Vázanost zákonem ovšem neznamená vázanost písmeny spolu s nutností doslovného výkladu, nýbrž vazbu na smysl a účel zákona. ObčZ (§ 2 odst. 2 věta první, část za středníkem) výslovně zakazuje „dovolávat se slov právního předpisu proti jeho smyslu“. Měli bychom se tedy pokusit o vyložení smyslu (a účelu) § 1649 odst. 2 v kontextu s právní úpravou vydědění. Vydědit lze pouze (a jen) neopominutelné dědice a nikoho jiného vydědit nelze. Jak již bylo zmíněno, je-li potomek vyděděn zcela, ztrácí tím jak své dědické právo, tak i právo na povinný díl. Potomek je ale chráněn před „zlovolným“ jednáním svého předka, neboť potomka lze platně (po právu) vydědit pouze (a jen) z důvodů uvedených v zákoně, přičemž výčet těchto důvodů je i nadále taxativní (srov. například zprávu Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 5. 1985, sp. zn. Cpj 13/1985, Rc 50/1985). Tato ochrana potomka (nepominutelného dědice) je také odrazem mezigenerační solidarity a jedné ze základních zásad dědického práva, zásadou zachování hodnot. Majetkové hodnoty nevznikají zpravidla náhle (naráz), nýbrž jsou výsledkem činnosti řady generací a tento princip je třeba spatřovat právě v tom, že dílo minulých generací (předků) zůstane zachováno i pro generace další (nástupce, pokračovatele) – srov. Tilsch 1905 s. 9–13. Smyslem odstavce 2 je umožnit, aby zůstavitel mohl výslovně projevit svoji vůli, že některý z jeho potenciálních dědiců ze zákona, s výjimkou ovšem dědiců nepominutelných, nemá (nebude) po něm dědit. Smysl odstavce 2 koneckonců vyplývá i z důvodové zprávy: „U dědice nikoli nepominutelného nepřichází vydědění podle § 1646 nebo 1647 v úvahu. Zůstavitel však může pořídit negativní závětí a v ní uvést jen, že tento dědic, jemuž jinak svědčí zákonná posloupnost, dědit nebude. V takovém případě automaticky nastoupí v dědictví ostatní dědicové, jimž svědčí zákonná posloupnost.“ Může jít například o takovou formulaci: „Stanovím, že moje sestra Květoslava Nováková po mém úmrtí ničeho nezdědí; totéž platí i o potomcích této sestry.“
ObčZ rozlišuje na jedné straně závěť (§ 1494 a násl.) jako jeden z druhů pořízení pro případ smrti, a na straně druhé prohlášení o vydědění (§ 1649 odst. 1). Jde o dva separátní právní instituty a nelze jeden směšovat s druhým (například považovat vydědění i za negativní závěť) – k tomu také srov. Holub 1957 s. 137. Bylo-li by prohlášení o vydědění současně i negativní závětí, bylo by zhola zbytečné nějak upravovat formu takového prohlášení (odstavec 1). Je přirozeně možné, aby obě právní jednání, tj. na jedné straně prohlášení o vydědění, a na straně druhé zůstavitelův projev vůle, kterým pro případ smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz (tj. závěť), respektive i negativní závěť, byly obsaženy v jedné (a téže) listině (například v notářském zápisu); vždy ale půjde o dvě (respektive tři, bude-li kromě závěti obsahem zápisu i negativní závěť) samostatná a na sobě nezávislá právní jednání. Koneckonců součástí takové listiny mohou být i další zůstavitelova právní jednání, například příkaz k započtení (na povinný díl nebo na dědický podíl), povolání správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti nebo volba rozhodného práva, kterým se budou řídit právní poměry dědické po smrti zůstavitele (čl. 22 odst. 1 nařízení o dědictví) – k volbě rozhodného práva srov. Pfeiffer 2017 s. 113–137.
Oba tyto instituty nelze směšovat, přičemž rozdíl mezi negativní závětí a prohlášením o vydědění je evidentní a spočívá obzvláště v tom, že u negativní závěti stačí k zamýšlenému důsledku samotný (jakkoli motivovaný) subjektivní projev vůle zůstavitele, kdežto u vydědění je zapotřebí, aby kromě projevu vůle zůstavitele ještě objektivně nastal skutkový stav předpokládaný v § 1646 odst. 1 písm. a) až d), aby bylo prokázáno, že osoba, která má být vyděděna, svým jednáním naplnila alespoň jednu ze skutkových podstat zde uvedených. Negativní závěť nelze ani směšovat s vyděděním bez uvedení důvodu (§ 1648), neboť i to předpokládá prokázání důvodu vydědění (byť nebyl výslovně uveden).
Považuje-li někdo vydědění (současně) za negativní závěť, přikláníme se k tomu, že se dovolává slov právního předpisu proti jeho smyslu, což ObčZ výslovně zakazuje, přičemž současně i porušuje ústavní zásadu vázanosti soudce při jeho rozhodování zákonem (jeho smyslem a účelem).
Je vhodné dodat, že stejného účinku by zůstavitel mohl dosáhnout i tím, povolal-li by za své dědice například dva ze svých tří sourozenců, čímž by mlčky dal na srozuměnou, že si nepřeje, aby ten třetí sourozenec po něm dědil. Rozdíl mezi oběma případy tkví jednak v tom, že v případě negativní závěti zůstavitel projevil svoji vůli (aby určitá osoba po něm nedědila) výslovně, a jednak, opomine-li zůstavitel jednoho ze svých sourozenců, přičemž zbylé dva nepovolá k dědění rovným dílem (všeobecným výrazem znamenajícím rovné podělení), pak nedědí-li jeden z povolaných dědiců a není-li mu povolán náhradník, uvolněný dědický podíl připadne i opominutému sourozenci.
Pořídil-li zůstavitel pouze negativní závěť, uplatní se dědění ze zákona, ze kterého jsou ovšem přirozeně vyloučeni dědicové podle negativní závěti. Zda v takovém případě na místo vyloučeného dědice ze zákona nastoupí jeho potomci, záleží jednak na tom, zda jde o případ, kdy potomci mohou nastoupit „na místo“ svého předka, kdy se na základě práva reprezentace stávají dědici na místo svého předka (tj. podle § 1637 odst. 2, anebo § 1640 odst. 2), a jednak na zůstavitelově vůli; zůstavitel může výslovně stanovit, že například nedědí jeho bratr, ale že se toto vyloučení již nevztahuje na bratrovy děti. Lze souhlasit s Talandou, že není-li vůle zůstavitelem dostatečně určitě projevena, analogicky se uplatní úprava v § 1646 odst. 3 a vyloučení z dědického práva se bude vztahovat i na potomky vyloučeného dědice (Talanda 2019 s. 105–106.).
DVOŘÁK, J., FIALA, J., ŠEŠINA, M., ŠVESTKA, J., WAWERKA, K. Občanský zákoník: Komentář, Svazek IV, (§ 1475-1720). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-8-11]. ASPI_ID KO89_d2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X:
V odstavci 2 je obsažen další druh pořízení zůstavitele, kterým může učinit prohlášení o tom, že dědic, nikoli nepominutelný, jemuž svědčí zákonná dědická posloupnost, pozůstalosti nenabude (tzv. negativní závěť). Toto prohlášení se nemusí opírat o žádný důvod, jako je tomu v případě vydědění nepominutelných dědiců. Zůstavitele zpravidla k tomuto právnímu důvodu nějaký důvod vede, zpravidla půjde o to, že tím chce „potrestat“ své dědice (například některého sourozence) za to, co mu během života způsobil. Důvod tohoto právního jednání zůstavitel vůbec nemusí uvádět, i když jej uvede a bude postiženým dědicem popírán a případně i důkazy vyvrácen, dědicem se takto vyloučený dědic nestane. Jediná obrana může spočívat v úspěšném popření pravosti nebo platnosti tohoto prohlášení zůstavitele ve sporu o dědické právo (viz § 1673 odst. 1 obč. zák., § 169 a § 170 z. ř. s.). Pro toto právní jednání, kterým zůstavitel vylučuje někoho z dědění, může zůstavitel použít kteroukoli z forem, jež jsou zákonem přípustné pro pořízení závěti. Zůstavitel může v listině uvést například: „Nepřeji si, aby můj bratr F. D. po mně dědil.“ nebo „Bratr F. D. nesmí dědit můj majetek.“, apod. Také podle § 35b odst. 1, písm. b) a f) not. řádu se v evidenci právních jednání pro případ smrti vede též listina o tomto právním jednání, je-li sepsána ve formě notářského zápisu nebo uložena jako soukromá do notářské úschovy.