Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1642/2022, ze dne 25. 10. 2022:
Dovolání žalobců a), b) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2022, č. j. 30 Co 148/2021-199, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015, a tam uvedený právní názor, byť ve vztahu k předchozí právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, který je však obdobně uplatnitelný i za současné právní úpravy, že soud v řízení o dědictví neřeší (není oprávněn řešit) případný spor mezi účastníky o tom, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh skutečně patřily zůstaviteli; zjistí-li, že sepsání věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do aktiv dědictví nebo dluhu do pasiv dědictví je po skutkové stránce mezi dědici sporné, soud se omezí – aniž by prováděl jakékoliv dokazování k odstranění této spornosti nebo aniž by již provedené důkazy v tomto směru vůbec hodnotil – jen na zjištění spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví (výše jeho předlužení) k nim nepřihlíží. Není-li soud oprávněn v dědickém řízení řešit spor mezi účastníky o skutkový základ rozsahu aktiv a pasiv dědictví (společného jmění manželů), pak z toho mimo jiné logicky plyne, že se v tomto řízení neprokazují shodná tvrzení účastníků o tom, zda určitá věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli. Stejně jako soud vychází z rozporných tvrzení účastníků (a omezí se v tomto případě jen na „zjištění spornosti“), není důvodu, aby nevzal za svá shodná tvrzení účastníků. Judikatura soudů proto již dříve dospěla k závěru, že v řízení o dědictví soud při zjišťování zůstavitelova majetku a jeho dluhů vychází ze shodných tvrzení účastníků, která poskytují spolehlivý základ pro právní posouzení, zda určitá věc nebo jiné majetkové právo, popřípadě dluh patřily zůstaviteli (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1982/98, které bylo uveřejněno pod č. 57 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999); popsaný postup platí obdobně také v řízení o dědictví prováděném podle ustanovení § 175x o. s. ř. (dodatečně) proto, že se po skončení „původního“ řízení o dědictví objevil „nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh“.
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud též konstatoval, že žaloba o určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem dané věci, by byla na místě, jen kdyby šlo o aktivum dědictví, které by bylo ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3 o. s. ř. (nyní § 172 odst. 2 z. ř. s.) sporné mezi účastníky řízení o dědictví (mezi zůstavitelovými dědici) a kdyby požadovaným určením měla být tato spornost odstraněna. Se závěrem, že žaloba dědiců by byla na místě, jen kdyby šlo o aktivum dědictví, které by bylo sporné mezi účastníky řízení o dědictví, je napadené rozhodnutí odvolacího soudu souladné, čímž dovolací soud zároveň nepředjímá, jak by měl být formulován petit žaloby ohledně sporného aktiva za právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.