Rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 199/2022, ze dne 6. 12. 2022:
Žalobkyně tvrdila, že vlastnické právo k pozemkům nabyla na základě dědění po zůstavitelce. Zůstavitelka zemřela za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů a pro právní posouzení věci je tak rozhodný tento právní předpis. Řízení o pozůstalosti pak probíhá podle zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.
S nabytím dědictví je spojeno obligatorní pozůstalostní řízení a vydání usnesení o dědictví, jímž se deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. Bez tohoto deklaratorního rozhodnutí dědic nemůže dědictví nabýt (projev zásady ingerence veřejné moci při nabývání dědictví). Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele (§ 1479 věta první o. z.) a je titulem k nabytí pozůstalosti, přičemž zůstavitelovým dědicem se stává a dědictví nabývá jen ten, o němž to stanoví pravomocné rozhodnutí soudu (§ 1670 o. z.). Rozhodnutí o dědictví, kterým soud potvrzuje dědictví má účinky ke dni vzniku dědického práva (§ 185 z. ř. s.). Právní mocí rozhodnutí o dědictví je skončeno řízení o pozůstalosti (§ 188 písm. c) z. ř. s.). Usnesení soudu tak představuje způsob (modus) nabytí dědictví. K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem tak nedochází jen na základě smrti zůstavitele, ale je nezbytné, aby bylo vydáno rozhodnutí o dědictví (usnesení NS sp. zn. 24 Cdo 3642/2021). Dle ustálené judikatury i nadále platí, že výrok usnesení soudu o dědictví, který se týká dědického práva (které určuje, kdo je zůstavitelovým dědicem), je závazný pro každého a mimo řízení o pozůstalosti nelze otázku dědického práva řešit, a to ani jako otázku předběžnou. Jelikož je vyloučeno, aby mimo řízení o pozůstalost byla řešena otázka dědického práva, nemůže být tato otázka řešena ani v tomto řízení (srov. usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo 3326/2013).
Jelikož řízení o pozůstalosti stále probíhá, dosud nebyl vytvořen ani seznam aktiv a pasiv pozůstalosti, má odvolací soud za to, že žalobkyně dosud nenabyla vlastnictví k předmětným pozemkům, neboť dosud nebylo vydáno v řízení o pozůstalosti pravomocné usnesení, kterým by soud žalobkyni potvrdil nabytí dědictví po zůstavitelce, její dědické právo nebylo s konečnou platností zjištěno. Na rozdíl od soudu prvního stupně proto odvolací soud shledal v současné době primární požadavek žalobkyně na určení jejího vlastnického práva k pozemkům ve vztahu k žalované 1. z důvodu předčasnosti nedůvodným.
Vzhledem k tomu, že primární petit shledal odvolací soud nedůvodným, zabýval se požadavkem eventuálním, tedy na určení, že zůstavitelka byla ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných pozemků.
Řízení o pozůstalosti se aktuálně nachází ve stadiu, kdy byla žalobkyně vyrozuměna o svém dědickém právu z titulu závěti a žalovaná 1. v postavení nepominutelné dědičky uplatnila nárok na povinný díl z pozůstalosti. To, že je žalovaná 1. nepominutelným dědicem nově dle o. z. znamená, že není z právního hlediska dědicem, nýbrž jen věřitelem s nárokem na povinný díl. O. z. totiž nově nepominutelnému dědici nepřiznává právo na podíl z pozůstalosti, ale pouze právo na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu (§ 1654 odst. 1 o. z.). Opomenutí nepominutelného dědice tedy již nemá za následek neplatnost závěti (tak jako dříve dle § 479 obč. zák.), ale vznik obligačního nároku tohoto dědice vůči zůstavitelovu dědici, který spočívá v pohledávce na vyplacení povinného dílu. Mezi nimi tak již nemůže jít o spor o dědické právo. Namísto peněžité částky sice může nepominutelný dědic obdržet i určitou věc z pozůstalosti, pouze však tehdy pokud si to ujedná s dědicem. Žalovaná 1. se tak nemůže stát vlastníkem sporných pozemků jakožto aktiv pozůstalosti bez dohody s žalobkyní.
Podle ustanovení § 171 odst. 1 z. ř. s. aktiva pozůstalosti tvoří majetek zůstavitele, který vlastnil v den své smrti, jakož i pohledávky a majetková práva, která sice vznikla teprve po jeho smrti, avšak mají původ v právních skutečnostech, jež nastaly za jeho života, a která by mu bez dalšího patřila, kdyby nezemřel, a právo na vypořádání společného jmění, které bylo zrušeno, zaniklo anebo bylo zúženo ještě za života zůstavitele a dosud nebylo vypořádáno. Podle ustanovení § 172 odst. 1 z. ř. s. aktiva pozůstalosti soud zjistí především ze soupisu pozůstalosti nebo ze seznamu pozůstalostního majetku anebo ze společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku. Podle ustanovení § 172 odst. 2 z. ř. s. nebyla-li zjištěna podle odstavce 1, soud aktiva pozůstalosti objasní z údajů dědiců a uvede je v seznamu aktiv. Neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do aktiv pozůstalosti, ke spornému majetku se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží.
Podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. nepřihlíží-li se v řízení a při rozhodování o pozůstalosti k majetku nebo dluhům zůstavitele v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé, mohou se účastníci domáhat svých práv žalobou.
Podle ustanovení § 193 odst. 1 z. ř. s. objeví-li se po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti, soud o ně doplní v dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo seznam o aktivech a pasivech pozůstalosti; to neplatí, jde-li o aktiva nebo pasiva, k nimž se v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé nepřihlíží.
Žalobkyně spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tom, že případně vyhovující rozhodnutí bude podkladem pro řízení o pozůstalosti a že jinak by byla připravena o možnost získat pozemky v řízení o pozůstalosti.
[příjmení] o aktiva nebo pasiva dědictví se rozumí spornost po skutkové stránce věci. Jsou-li údaje účastníků o rozhodných skutečnostech shodné a zařazení věcí nebo pohledávek (dluhů) do aktiv nebo pasiv dědictví závisí jen na právním posouzení, soud (soudní komisař) takový majetek do aktiv pozůstalosti nezařadí pouze tehdy, jestliže dospěje k právnímu závěru, že do aktiv nebo pasiv dědictví skutečně nepatří. Pokud se však dědici shodují na rozhodných skutečnostech, které umožňují učinit závěr o tom, že majetek zůstavitel ke dni své smrti vlastnil, je soudní komisař povinen takový majetek považovat za aktivum pozůstalosti a jako součást pozůstalosti ho projednat. Tomu nebrání ani rozpor mezi dědici tvrzenými nespornými skutečnostmi a stavem zápisů v katastru nemovitostí (který ani nemusí skutečnému stavu odpovídat), nebo odlišná skutková tvrzení osoby, která není účastníkem řízení o pozůstalosti v postavení dědice. Řízení o pozůstalosti je řízením nesporným, zařazení určité věci nebo práva do pozůstalosti má jen deklaratorní účinek a není nezvratným důkazem o tom, že majetek v něm uvedený zůstaviteli k okamžiku jeho smrti patřil. Pro dědice, kteří byli účastníky řízení, je rozhodnutí o pozůstalosti závazné i ohledně zařazeného majetku a toho, jaký je jejich dědický podíl, nebo, došlo-li k rozdělení pozůstalosti, kdo z dědiců takový majetek nabyl. Pro osoby, které nebyly účastníky tohoto řízení v postavení dědiců, však není výrok rozhodnutí o majetku zařazeném do aktiv pozůstalosti závazný.
Z toho, co bylo uvedeno o postavení nepominutelného dědice dle o. z., platí, že žalobkyně je aktuálně jedinou v úvahu přicházející dědičkou a ke sporu o aktiva či pasiva tak z logiky věci nemůže dojít. Vyloučení pozemků z projednání pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé z. ř. s. tak nepřichází do úvahy.
Pokud žalobkyně jako jediná dědička uvede rozhodné skutečnosti, které umožňují zařadit do aktiv pozůstalosti pozemky, které jsou evidovány na jinou osobu, než zůstavitelku, není třeba, aby svá tvrzení soudnímu komisaři prokázala, ani aby mu předložila rozhodnutí soudu o tom, že zůstavitelka byla ke dni své smrti vlastníkem pozemků. Soud (soudní komisař) si takové rozhodné skutečnosti právně posuzuje v řízení o pozůstalosti sám. Požadavek na projednání pozemků v řízení o pozůstalosti může žalobkyně prosazovat i za využití opravných prostředků (viz usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 1982/98, rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 5623/2015). Proto závěr, že bez projednání tohoto sporu nebude možné pozemky jako součást pozůstalosti projednat, neobstojí. Žalobkyni totiž nic nebrání v tom, aby pozemky v probíhajícím řízení o pozůstalosti jako součást aktiv pozůstalosti označila a k tomu, že ke dni smrti patřily zůstavitelce, označila rozhodné skutečnosti z hlediska ustanovení § 581 o. z. tak, jak to učinila v tomto řízení. Domáhá-li se žalobkyně v tomto řízení vydání rozsudku, který by určil vlastnické právo zůstavitelky ke dni jejího úmrtí, domáhá se soudního rozhodnutí o otázce, která v řízení o pozůstalosti tvoří otázku předběžnou a kterou si soud (soudní komisař) v řízení o pozůstalosti řeší právním posouzením vylíčených rozhodných skutečností sám (srov. usnesení NS sp. zn. 24 Cdo 1642/2022). Po ukončení řízení o pozůstalosti, tedy poté, co nabude právní moci usnesení o potvrzení nabytí dědictví, i bez požadovaného určení bude moci žalobkyně, jakožto osoba, jejíž dědické právo bylo zjištěno a jíž bylo potvrzeno nabytí dědictví, vůči žalované 1., jakožto vlastníku zapsanému v katastru nemovitostí, podat žalobu na určení vlastnického práva a dosáhnout tak shody zápisu v katastru nemovitostí se skutečným právním stavem. Samozřejmě za předpokladu, že v řízení o pozůstalosti nedojde mezi žalobkyní a žalovanou 1. k dohodě o tom, že pozemky (některý z nich) nabyde žalovaná 1. v rámci vypořádání jejího nároku na povinný díl z pozůstalosti.
Odvolací soud tak shrnuje, že za situace, kdy požadovaný eventuální určovací výrok vůči žalované 1. nemůže být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí a takové rozhodnutí není potřebné ani pro probíhající řízení o pozůstalosti, není na jeho vydání dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. a žalobu je proto třeba, co se týče tohoto žalobního požadavku, zamítnout.
