Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 12 C 79/2020:
V řízení bylo zjištěno, že zůstavitel dne 16. 5. 2018 před třemi současně přítomnými svědky v Psychiatrické nemocnici [část obce] prohlásil, že listina, kterou svědek [příjmení] předčítal, obsahuje jeho poslední vůli a že chce odvolat své dřívější závěti, a listinu s tímto obsahem podepsal. V řízení bylo rovněž zjištěno, že zůstavitel ke dni 16. 5. 2018 trpěl duševní poruchou – demencí smíšenou ve stádiu středně těžké demence, ovládací a rozpoznávací schopnosti byly vymizelé a zůstavitel nebyl schopen pochopit smysl, účel a důsledky právního jednání spočívající v pořízení závěti. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5196/2016, přitom„ (k ) posouzení závěti učiněné v duševní poruše jako neplatné postačuje, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly podstatně sníženy; nemusejí být zcela vymizelé“. Bylo rovněž zjištěno, že právní jednání spočívající v pořízení pro případ smrti bylo s vysokou mírou pravděpodobnosti vykonáno v duševní poruše (která zůstavitele činila k takovému aktu nezpůsobilým). Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13 vysoká míra pravděpodobnosti postačuje k prokázání, že svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daném okamžiku činila neschopnou právně jednat. Soud proto uzavřel, že zůstavitel povolal žalovaného dědicem ze závěti ze dne 16. 5. 2018 v duševní poruše (§ 581 věta druhá o. z.), toto zůstavitelovo jednání je tak v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem (§ 588 o. z.) a je proto neplatné a žalovaný se nemohl stát dědicem z předmětné neplatné závěti. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.