Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3185/2007, ze dne 29. 4. 2008:
Pro posouzení souladu dohody o vypořádání dědictví se zákonem a dobrými mravy [srov. § 482 obč. zák., § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.] je rozhodný též závěr o tom, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli. Vyjdou-li proto po uzavření dohody o vypořádání dědictví najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, případně i vyjdou-li najevo tyto skutečnosti až v průběhu odvolacího řízení (k tomu srov. § 212 odst. 3, § 120 odst. 2, § 175a odst. 2 o.s.ř.), musí soud při rozhodování o dědické dohodě vycházet i z těchto nových skutečností. Opačný postup by totiž mohl vést k tomu, že soud schválí dohodu o vypořádání dědictví uzavřenou osobami, jež ve světle nových skutečností již nepřicházejí v úvahu jako dědici zůstavitele. I v případě, že nové skutečnosti neznamenají změnu okruhu osob zůstavitelových dědiců, ale jen změnu rozsahu jejich dědických práv (dědických podílů), není možné, aby soud z těchto nových skutečností při rozhodování o dřívější dědické dohodě nevycházel, neboť pro soulad dohody o vypořádání dědictví se zákonem a dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 482 obč. zák. je nezbytné, aby účastníci této dohody znali při jejím uzavírání přesný rozsah svých dědických práv (dědických podílů).