Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 449/2022, ze dne 22. 3. 2022:
Dohoda o vypořádání dědictví je institutem dědického práva sloužícím k vypořádání dědictví za situace, kdy je prokázáno dědické právo více osob, které se dohodnou na vypořádání dědictví, a takové vypořádání neodporuje zákonu ani dobrým mravům. Za takovýchto okolností je dohodu možné uzavřít, avšak pouze před soudním komisařem nebo před soudem v řízení o dědictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1762/2008). Smyslem a účelem dohody o vypořádání dědictví je tedy právě vypořádání dědictví po zůstaviteli při existenci více dědiců, a to způsobem právem předvídaným, který respektuje zásady dědického práva.
V projednávaném případě odvolací soud uzavřel, že nepojmenovaná smlouva (Dohoda) měla povahu dohody o vypořádání dědictví ve smyslu ustanovení § 482 obč. zák., kterou je však možné uzavřít pouze v průběhu řízení o dědictví. Protože nepojmenované smlouvy jsou platné za předpokladu, že svým obsahem a účelem neodporují zákonu, je podle odvolacího soudu Dohoda neplatná pro obcházení zákona, neboť byla uzavřena za života matky sourozenců, a to za účelem vypořádání majetku, který jí v okamžiku uzavření Dohody náležel.
Ačkoli je správná úvaha odvolacího soudu, že i nepojmenované (inominátní) smlouvy podle § 51 obč. zák. musí vyhovět předpokladům obsaženým v § 39 obč. zák., nelze souhlasit s jeho závěrem, že Dohoda svým obsahem a účelem odporuje zákonu a obchází ustanovení § 482 obč. zák.
Stěžejní otázkou byl v projednávané věci výklad Dohody uzavřené mezi matkou a jejími dcerami, jejímž obsahem je rozdělení majetku matky mezi své děti, a jejich vzájemné vypořádání.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již vyslovil, že nelze mít za to, že by ustanovení § 482 nebo § 484 obč. zák. bránila tomu, aby se osoby, které by později, v případě úmrtí dárce, podléhaly (jako potom již dědicové) režimu ustanovení § 484 obč. zák., mohly ještě za života dárce v souvislosti s takovýmto darováním majetkově vypořádat a uzavřít o tom inominátní smlouvu podle § 51 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2114/2002). Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že by darování mohlo být posouzeno ve smyslu ustanovení § 484 obč. zák., pokud by v příslušném dědickém řízení bylo (v rámci dědické dohody podle § 482 obč. zák. nebo v rozhodnutí soudu podle § 483 obč. zák.) zápočtem přihlédnuto k tomu, co dědic od zůstavitele za jeho života bezplatně obdržel. Dohoda dcer se nadto týkala majetku nabytého bezplatně ještě za života dárkyně, který by tudíž nepodléhal režimu dědění, ale maximálně by jej bylo možné započíst podle § 484 obč. zák. při zohlednění tohoto vypořádání. Nelze tak uzavřít, že by Dohoda obcházela ustanovení § 482 obč. zák.
Dovolatelce lze přisvědčit, že Dohodou nebyl vypořádáván majetek matky pro případ její smrti a užitím Dohody tak nedochází k obcházení ustanovení § 482 obč. zák. upravujícího dohodu o vypořádání dědictví, neboť smysl a účel každého z uvedených právních nástrojů je v podstatných rysech rozdílný. Zatímco dohoda o vypořádání dědictví, jak bylo uvedeno výše, směřuje zásadně k přechodu majetku po smrti zůstavitele na jeho dědice, předmětná Dohoda jako smlouva nepojmenovaná (§ 51 obč. zák.) fakticky doplňuje převod majetku za života V. G. na její dcery.
Na základě výše vyložených závěrů proto není důvodu takovouto nepojmenovanou (inominátní) smlouvu posuzovat jako dohodu o vypořádání dědictví, ani za smlouvu neplatnou pro obcházení zákona.