Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3373/2011, ze dne 25. 2. 2013:
Vysloví-li zůstavitel v závěti, že si „přeje“, aby jeho dědic vyplatil určité osobě peněžitou částku, je tento jeho projev vůle bez právní závaznosti.
Sepsal-li notář notářský zápis o závěti zůstavitele a současně působí jako soudní komisař v dědickém řízení po zůstaviteli, jsou zde důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti k věci, neboť získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání.
Občanský zákoník výslovně nestanoví, jak má být v závěti vyjádřeno ustanovení někoho dědicem. V právní teorii i soudní praxi jsou kromě nejběžnějšího spojení „ustanovuji dědicem“ akceptovány také formulace „povolávám za dědice“, „určuji dědicem“, „odkazuji“, „daruji“ apod. Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu závěti z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pisatele závěti (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 44, roč. 1979, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 49, roč. 1984).
V projednávané věci je v článku druhém závěti ze dne 6. 6. 2008 uvedeno: „Přeji si, aby moje dědička vyplatila Římskokatolické farnosti u kostela svatého Jakuba v Jihlavě částku 500 000 Kč“. Z formulace slov „přeji si, aby…“ je zřejmé, že vůlí zůstavitelky – tak, jak byla vtělena do textu notářského zápisu sepsaného dne 6. 6. 2008 – nebylo „přikázat“ (uložit povinnost) žalobkyni jako univerzální dědičce vyplatit peněžní částku žalované. Z použité formulace „přeji si, aby.“ lze za pomoci jazykového výkladu slov projevenou vůli zůstavitelky interpretovat (pouze) tak, že zůstavitelka ponechala na rozhodnutí univerzální dědičky (žalobkyně), zda její přání bude respektovat či nikoliv. V právní teorii i soudní praxi není pochyb o tom, že přání zůstavitele, jak má být pohřben, jak se má dědic starat o hrob a dbát o jeho pietu apod., která pořizovatelé často v posledních pořízeních uvádějí, nevyvolávají žádné právní účinky a dědice zavazují pouze morálně. Stejně je třeba pohlížet na přání zůstavitele vyslovené v závěti, aby dědic vyplatil jiné osobě určitý peněžitý obnos (bez ohledu na to, zda se tato částka v dědictví nachází či nikoliv). Přání či prosba má z hlediska teoreticko-právního vždy povahu morálního závazku, který není právně závazný a jeho splnění nelze vynutit.
Lze tedy uzavřít, že použité slovní vyjádření „přeji si, aby moje dědička vyplatila Římskokatolické farnosti u kostela sv. Jakuba částku 500 000 Kč“ použité v závěti ze dne 6. 6. 2008 nelze z hlediska gramatického (jazykového) výkladu interpretovat tak, že vůlí zůstavitelky Ch. J. projevenou v této závěti bylo uložit žalobkyni povinnost vyplatit žalované částku 500 000 Kč z dědictví, tedy že vůlí zůstavitelky bylo ustanovit (také) žalovanou svojí dědičkou. Vysloví-li zůstavitel v závěti, že si „přeje“, aby jeho dědic vyplatil určité osobě peněžitou částku, je tento jeho projev vůle bez právní závaznosti.