Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4136/2011, ze dne 18. 6. 2013:
V případě, že zůstavitel v závěti určil konkrétní věci a práva, které mají jednotlivým dědicům připadnout, soud – jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2009 sp. zn. 21 Cdo 427/2008, které bylo uveřejněno pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010) – musí, nebyla-li uzavřena dohoda o vypořádání dědictví, potvrdit dědicům nabytí dědictví podle jejich dědických podílů [srov. § 483, § 484 větu první občanského zákoníku a § 175q odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu]. V usnesení o dědictví soud za takových okolností stanoví dědický podíl zlomkem (procentem) odpovídajícím ceně konkrétních věcí nebo práv, jež podle závěti dědici připadají, v poměru k ceně celého dědictví; nepotvrzuje tedy nabytí konkrétních věcí nebo práv jednotlivými dědici, neboť pro takový postup platná právní úprava nedává prostor.
V projednávané věci zůstavitelka ve své závěti ze dne 4.10.2003 ustanovila svými dědici V. H. a K. V. s tím, že „z příjmu domu Spálená“ bude každý z nich vyplácet J. H. 1.000,- Kč měsíčně. Za tohoto stavu – s přihlédnutím k výše uvedené ustálené judikatuře soudů – bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda jde v závěti ze dne 4.10.2003 z pohledu ustanovení § 477 odst. 1 občanského zákoníku o určité a srozumitelné vyjádření dědických podílů, popřípadě práv, které mají dědicům připadnout, a zda tedy určením práva na částku 1.000,- Kč měsíčně byl J. H. platně ustanoven zůstavitelčiným dědicem. Vzhledem k tomu, že tuto právní otázku soudy nevyřešily v souladu s judikaturou soudů a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání J. H. proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání J. H. je opodstatněné.
V projednávané věci vznikla v první řadě pochybnost o tom, zda zůstavitelka v závěti ze dne 4.10.2003 ustanovila svým dědicem kromě V. H. a K. V. také J. H. Soudy se proto v souladu se zákonem pokusily tuto nejasnost odstranit pomocí výkladu projevu vůle provedeného postupem podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku; kromě jazykového vyjádření tedy měly přihlédnout též k vůli zůstavitelky v té podobě, jak vyplývá zejména z okolností případu, ledaže by tato vůle byla v rozporu s jazykovým projevem.
Má-li být dědictví potvrzeno dědicům podle dědických podílů, protože nedošlo k dohodě o vypořádání dědictví (§ 484 věta první občanského zákoníku), slouží v závěti provedené určení věci a práv, které mají dědicům připadnout, pouze – jak uvedeno již výše – k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců. Určení věcí a práv, které mají dědicům připadnout, provedené v závěti (§ 477 odst. 1 občanského zákoníku) je proto určité a srozumitelné, jestliže postačuje k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců. Z hlediska určitosti a srozumitelnosti závěti ze dne 4.10.2003 proto nebylo – jak se domníval soud prvního stupně – podstatné, že zůstavitelka v ní neuvedla „základní podmínky výplat důchodu, jako především stanovení doby, po kterou má být důchod vyplácen, termíny, kdy má být důchod vyplácen, stanovení, zda má být důchod vyplácen po zaplacení všech ostatních plateb, které stíhají vlastníka nemovitosti (tj. z čistého příjmu) nebo ještě před zaplacením všech ostatních plateb (tj. z hrubého příjmu), eventuality pro případy, kdy dědic nedosáhne žádného příjmu z předmětné nemovitosti atd.“, neboť i bez těchto údajů bylo zřejmé (nepochybné), jaké právo mělo J. H. podle vůle zůstavitelky připadnout a že podle něj bylo možné určit výši dědického podílu J. H.
Z obsahu spisu (ze znaleckého posudku Ing. J. V. ze dne 24.5.2004 č. 040/04/2004) vyplývá, že bytový dům čp. v Praze 1, Spálená ulice, jehož spoluvlastníkem byla zůstavitelka v rozsahu jedné ideální čtvrtiny, obsahuje 12 „pronajatých bytových jednotek“ a jeho 1. nadzemní podlaží je pronajato „ke komerčním účelům“ a že jeho výnos na nájemném byl oceněn na 3.194.566,- Kč ročně. Protože uvedený výnos tu byl v době sepsání závěti a v době smrti zůstavitelky a protože bylo možné důvodně předpokládat výnos z pronájmu bytů a nebytových prostor domu i v budoucnu, nelze podle názoru dovolacího soudu vykládat obsah závěti ze dne 4.10.2003 tak, že by zůstavitelka odkázala J. H. majetek, který by jí v době její smrti nenáležel a který by teprve v budoucnu získali její dědici V. H. a K. V. Vůle zůstavitelky v tomto směru zřetelně směřovala k tomu, aby J. H. připadlo právo na výnosy ze spoluvlastnického podílu zůstavitelky na bytovém domě čp. v Praze 1, Spálená ulice, v rozsahu celkem 2.000,- Kč měsíčně, které tu byly v době smrti zůstavitelky a které bylo možné očekávat i v budoucnu, a vůle zůstavitelky tu není v rozporu s jazykovým projevem závěti. Platnost závěti ze dne 4.10.2003 proto ve vztahu k J. H. nelze odmítat s odůvodněním, že by mu zůstavitelka odkázala majetek, který by jí nenáležel v době její smrti, a že by tedy zůstavitelka pořizovala o majetku svých dědiců.