Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1612/2022, ze dne 25. 7. 2022:
Nadto z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že u allografní závěti není třeba hodnotit pravost podpisu zůstavitele znalcem. Je totiž úkolem svědků závěti, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, potvrdit totožnost zůstavitele jako osoby, jež závěť pořídila. Obdobně jako allografní závěť pořízená dle předchozí právní úpravy (srov. § 476b zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), i závěť sepsaná podle ustanovení § 1534 o. z. je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Taktéž je i výslovně stanoveno, že je nezbytné, aby svědci závěti byli schopni potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Do jisté míry tím dochází ke „snížení“ postavení svědka na úroveň svědka totožnosti. Svědek však může poskytnout i řadu jiných důležitých údajů, o obsahu závěti, o okolnostech jejího sepsání, o stavu, chování a sdělení pořizovatele závěti, místu sepsání, postupu osoby sepisující závěť apod. Svědci nemusí znát obsah závěti, jejich úkol není v kontrole obsahu závěti, nýbrž v potvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, že listina, na niž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli. Znamená to, že buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4117/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3386/2021). Dovodil-li proto odvolací soud, že rozpory ve výpovědích svědků závěti se týkaly „nepodstatných skutečností (oblečení zůstavitelky, zda svědci seděli nebo stáli, apod.)“, že „vzhledem k časovému odstupu mezi datem podpisu předmětné závěti (26. 11. 2015) a datem výpovědi svědků před soudní komisařkou (29. 5. 2018) nelze z těchto rozporů dovozovat nevěrohodnost svědků nebo celé jejich výpovědi“ a že „o zásadních okolnostech podpisu závěti (jak se k celé záležitosti dostal svědek C., kde došlo k podpisu, kdo listinu podepsal, že zůstavitelka potvrdila, že ví, co podepisuje) vypovídali svědci od počátku shodně“, pak z výše uvedeného vyplývá, že bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitelky.