Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 972/2019, ze dne 25. 6. 2019:
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné významné vyřešení otázky procesního práva, zda má univerzální dědic práv a povinností zemřelého majitele běžného účtu aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na zaplacení finančních prostředků odčerpaných (bez prokázání právního důvodu) z tohoto účtu za života jeho majitele žalovanou jako osobou s dispozičním právem k účtu. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu v uvedených souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, přijímat na zřízený účet peněžní prostředky, vyplácet z něj peněžní prostředky nebo z něj či na něj provádět jiné platební transakce (srov. ust. § 708 odst. 1 obch. zák.).
Prostředky na běžném účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy uzavřené dle § 708 obch. zák. nejsou v majetku majitele účtu ani jiné osoby, jejíž peníze byly případně na účet vloženy či poukázány, nýbrž v majetku banky, zatímco majitel účtu je nadán pohledávkou, jejímž obsahem je mimo jiné právo na výplatu složených finančních prostředků (srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.11.2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2005, sp. zn. 32 Odo 1064/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014). Pohledávku ze smlouvy o běžném účtu je možné postoupit na jiného (např. i platným darováním). Přitom není rozhodující, zda je smlouva označena jako smlouva o postoupení pohledávky, neboť rozhodující je obsah dohody a skutečný úmysl smluvních stran (k tomu srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2017, sp. zn. 21 Cdo 5271/2016, podle nějž lze bezúplatnou smlouvu o postoupení pohledávky ztotožnit s darováním práva nebo jiné majetkové hodnoty).
Smrtí majitele účtu smlouva o běžném účtu nezaniká. Banka proto např. pokračuje i po smrti majitele běžného účtu v přijímání peněžních prostředků na účet a ve výplatách a platbách z účtu na základě příkazů, které jí dal majitel účtu, příp. osoby jím zmocněné. Do práv a povinností zemřelého majitele běžného účtu vstupují jeho dědici děděním. Obvyklá cena takového majetku koresponduje s výší zůstatku peněžních prostředků na účtu v okamžiku smrti majitele účtu (srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 1219/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66, ročník 2008).
Byť to v o.z. již není výslovně zakotveno, přidržuje se nadále koncepce, podle níž dědické právo spočívá na principu přechodu práv a povinností ze zůstavitele na dědice ze zákona (ex lege) zásadně okamžikem smrti zůstavitele, není-li nabytí dědického práva odsunuto na splnění podmínky nebo doložení času, nebo nemá-li z jiného důvodu dědictví nabýt následný dědic. Platná právní úprava totiž nevyžaduje, aby dědic učinil projev vůle směřující k přijetí dědictví (např. podání dědické přihlášky) ani konstitutivní rozhodnutí příslušného orgánu (např. odevzdací listinu, neboli rozhodnutí soudu o odevzdání dědictví). Je tedy zcela zřejmé, že záměrem platné právní úpravy nebylo přiklonit se ke koncepci ležící pozůstalosti. Zásada, že se dědictví nabývá již smrtí zůstavitele (není-li nabytí dědictví odsunuto), je „oslabena“ pouze právem dědice v určité lhůtě dědictví odmítnout a také zásadou ingerence veřejné moci. Ta spočívá v tom, že s nabytím dědictví je spojeno obligatorní pozůstalostní řízení a vydání usnesení o dědictví, jímž se deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. Bez tohoto deklaratorního rozhodnutí dědic nemůže dědictví nabýt.
Je zřejmé, že dědění tedy nadále spočívá rovněž na principu přechodu těch majetkových práv a povinností zůstavitele, které smrtí zůstavitele nezanikají, na právní nástupce (ust. § 2009 o.z.). Jedná se samozřejmě i o majetkový nárok zůstavitele (majitele účtu) na peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení, který není vázán pouze na jeho osobu (ust. § 2009 odst. 2 o.z.), a proto jeho smrtí nezanikl, a to bez ohledu na to, že jej za svého života u soudu neuplatnil (k tomu podrobněji srov. závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 124, ročník 2002).
Na základě uvedeného lze shrnout, že i podle nové právní úpravy dědického práva (o.z.) děděním vstupuje dědic zemřelého majitele běžného účtu do jeho práv (i povinností), tedy i do práva na plnění v podobě zaplacení finančních prostředků odčerpaných z účtu za života jeho majitele osobou, které majitel sice udělil plnou moc k nakládání s peněžními prostředky na účtu, avšak která (dosud) neprokázala právní důvod k jejich čerpání (k tomu srov. právní názor vyjádřený např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.11.2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015, podle nějž ve vztahu mezi majitelem účtu a disponentem samotná existence dispozičního oprávnění nepředstavuje právní titul pro přesun majetkových hodnot; proto má-li být vyloučen vznik majetkového prospěchu žalované, je nutno analyzovat právní vztahy mezi dotčenými subjekty a zkoumat, zda se naznačený přesun majetkových hodnot mohl opírat o adekvátní právní důvod, například v podobě účinné smlouvy).
Z pohledu aktivní legitimace dědice (jediného účastníka řízení o pozůstalosti po zemřelém majiteli účtu) k podání žaloby o zaplacení pohledávky zůstavitele vzniklé za jeho života vůči osobě s dispozičním oprávněním k jeho účtu proto není (ani nemůže být) významné – z důvodu vstupu dědice do práv a povinností zemřelého majitele běžného účtu ke dni smrti zůstavitele – zda pohledávka byla v řízení o pozůstalosti jmenovitě zařazena do majetku zůstavitele (jeho aktiv), anebo zda bylo (obecně) stanoveno, že aktiva pozůstalosti tvoří práva a povinnosti zůstavitele jako majitele účtu. Ustálená soudní praxe navíc dovozuje, že jelikož se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, dědici jsou oprávněni uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení i před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o vypořádání dědictví (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10.2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004), nebo že jediný dědic zůstavitele je i před skončením řízení o dědictví věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody, který na něj přešel smrtí zůstavitele (k tomu opět srov. výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 124, ročník 2002). Tím spíše je nutné pohlížet na posuzovaný nárok jako na uplatnitelný jediným dědicem i po právní moci usnesení o dědictví, vyplývá-li současně ve vztahu k (případné) zůstavitelově pohledávce, že nedošlo dosud k jejímu vypořádání v řízení o dědictví (pozůstalosti) nebo (z důvodu její spornosti) v řízení zahájeném žalobou podanou podle ustanovení § 189 odst. 1 z.ř.s. (před 1.1.2014 ust. § 175y o.s.ř.) [srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.11.2015, sp. zn. 21 Cdo 503/2015].
Je přitom třeba zdůraznit, že otázka aktivní věcné legitimace žalobce (dědice) v předmětném sporu nezávisí na tom, zda (případná) pohledávka zůstavitele za žalovanou z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého převodem peněžních prostředků z účtu zůstavitele před jeho smrtí bez právního důvodu, byla uplatněna v pozůstalostním řízení (zahrnuta do aktiv dědictví), jak nesprávně dovodil odvolací soud, nýbrž na tom, že rozhodnutím soudu potvrzujícím žalobci nabytí dědictví bylo postaveno najisto, že je jediným dědicem zůstavitele, a tedy že je oprávněn domáhat se práva, o nějž v řízení jde.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce nelze (případně) dovozovat ani z toho, že se žalobce měl domáhat určení, že zůstavitel měl ke dni smrti vůči žalované pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, neboť podle ustálené judikatury pravomocný rozsudek o žalobě na plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. zahrnuje kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva či právního vztahu, a tudíž žaloba na určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nemusí předcházet žalobě na plnění [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85, ročník 2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.9.2016, sp. zn. 21 Cdo 103/2016].
Ze všech výše uvedených důvodů není proto závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce k podání předmětné žaloby správný. Odvolací soud rovněž pochybil, pokud se domníval, že se jeví jako nadbytečné další doplnění dokazování k otázce, zda „v daném případě mohlo dojít mezi zůstavitelem a žalovanou k platnému postoupení pohledávky ze smlouvy o účtu na žalovanou“. Za situace, kdy žalovaná (disponentka s účtem) dosud bez prokázání právního důvodu (kterým nemohlo být pro absenci zákonných náležitostí uzavření „darovací smlouvy“, jak již správně dovodil i odvolací soud) odčerpala z účtu zůstavitele za jeho života žalobou nárokovanou částku, aniž by však odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) bylo současně náležitě uváženo, zda pohledávku z titulu výplaty finančních prostředků, jíž je majitel účtu nadán vůči bance, za svého života nemohl na žalovanou platně postoupit jinak než „darováním“ na základě listin ze dne 1.2.2001, 1.6.2013 a 28.10.2013, nelze (prozatím) dospět k závěru o bezdůvodném obohacení žalované.