Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 867/2018, ze dne 9. 10. 2018:
Pojem „ohledy slušnosti“ užitý v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění, tak i ve vztahu k dlužníkovi. Za plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti vůči jiné osobě (nabyvateli plnění), by bylo možné považovat například poskytování „výživného“, byť by k tomu dlužník nebyl podle zákona povinen, za situace, kdy by nabyvatel plnění byl na tomto příjmu existenčně závislý. I v takovém případě však musí být plnění dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku.
Stejně tak plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku, musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku a musí se jednat o takový mravní závazek, který převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že se jedná o běžnou rodinnou situaci, kdy se rodiče snaží pomoci svému, byť dospělému, dítěti vyrovnat jeho závazky, že je pochopitelné, že ze skutečnosti, že rodiče na úhradu jeho dluhů od roku 1997 zaplatili částky v řádech statisíců korun a přišli o část nemovitého majetku, vyvozuje dlužník pro sebe morální závazek vůči matce a z toho důvodu „odmítl dědictví“, kterého by se mu dostalo v dědickém řízení po jeho otci V. M., a že uzavřením „dědické dohody“ mezi žalovanou a J M. dne 6. 5. 2016, kterou schválil Okresní soud v Kutné Hoře usnesením č. j. 24 D 107/2015-132, dostál dlužník svému morálnímu závazku vůči své matce, a věřitel (žalobkyně) se tak nemůže dovolat neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání.
Pouze na základě skutečnosti, že rodiče za svého syna v minulosti platili na úhradu jeho dluhů částky v řádech statisíců korun a že ještě za života V. M. byly kvůli pohledávce žalobkyně vůči J. M., za kterou zůstavitel V. M. ručil, vydraženy nemovité věci ve vlastnictví zůstavitele (nemovitosti v k. ú. H., obci V., okrese K.) v hodnotě 490 000 Kč, však nelze (bez dalšího) dospět k závěru, že J. M. má vůči žalované (své matce) z tohoto důvodu takový mravní závazek, jehož splnění by mělo mít přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky, a to právě proto, že se – jak uvádí odvolací soud – jedná „o běžnou rodinnou situaci, kdy se rodiče snaží pomoci svému, byť dospělému, dítěti vyrovnat jeho závazky“, přičemž z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaná a její manžel podmiňovali poskytnutí pomoci svému synovi tím, že J. M. v budoucnu již od rodičů žádné plnění nepřijme, že jim uhrazené částky určitým způsobem vrátí, případně že nenabude ničeho z pozůstalosti po svých rodičích, nebo že by J. M. svým rodičům něco takového sám slíbil. Za situace, kdy žalovaná a její manžel svému synovi poskytovali výraznou finanční podporu v době před smrtí V. M., aniž by od něj požadovali protiplnění, naopak lze očekávat, že by svému synovi v rámci svých možností poskytovali podporu i nadále. Za takových okolností by tedy nebylo nic nemravného na tom, kdyby J. M. připadla část pozůstalosti po V. M. ve výši jeho zákonného dědického podílu. Přestože není pochyb o tom, že přenechání veškeré pozůstalosti po V. M. žalované (na základě dohody o rozdělení pozůstalosti) bylo ze strany J. M. vůči jeho matce mravné a slušné, nejedná se ze strany J. M. za uvedených okolností (bez dalšího) o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z., jemuž by měla být dána přednost před právem žalobkyně na uspokojení její vykonatelné pohledávky. Jinak by tomu mohlo být například v případě, že by matka J. M. (žalovaná) byla ve finanční nouzi, popřípadě v jinak nepříznivé sociální situaci, a že by tak J. M. své matce tím, že by jí přenechal majetek z pozůstalosti po V. M., v této situaci pomohl. Takové okolnosti však z obsahu spisu nevyplývají.
Soudy se tedy měly v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – zabývat zejména tím, zda bylo „plnění“ poskytnuté J. M. přiměřené jeho majetkovým poměrům (zda bylo přiměřené jeho majetkovým poměrům, aby své matce přenechal majetek odpovídající jeho dědickému podílu), v jaké majetkové (sociální) situaci se v době uzavření dohody J. M. a žalované o rozdělení pozůstalosti nacházela žalovaná, jakou subjektivní hodnotu pro ni toto plnění s ohledem na její majetkovou (sociální) situaci představovalo, zda uzavřením dohody o rozdělení pozůstalosti J. M. skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku vůči své matce, popřípadě ohledům slušnosti, a nikoliv zkrácení uspokojení pohledávky žalobkyně, a zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že uzavřením dohody o rozdělení pozůstalosti dlužník zvýhodnil žalovanou na úkor svého věřitele (upřednostnil splnění mravního závazku, popřípadě ohledy slušnosti vůči své matce před svým právním závazkem vůči žalobkyni jako svému věřiteli). Protože tak soudy neučinily a věcí se z výše uvedených hledisek nezabývaly, nemůže být závěr odvolacího soudu, že „uzavřením dědické dohody“ dostál dlužník svému „morálnímu závazku“ vůči své matce, a věřitel se tak nemůže dovolat neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání, (zatím) správný.