Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4163/2015, ze dne 29. 3. 2016:
Je-li předmětem sporu dluh zůstavitele (pasivum dědictví), tj. vystupují-li dědici na straně žalované, uplatní se shora uvedený názor jen do té doby, dokud není dědické řízení pravomocně skončeno a dokud tedy není známo, kdo a v jakém poměru majetek z dědictví nabyl. Pokud došlo na základě pravomocného rozhodnutí soudu k vypořádání dědictví, platí ustanovení § 470 obč. zák. o odpovědnosti dědiců za dluhy a osobou, vůči níž musí být nárok uplatněn a jíž tudíž svědčí pasivní věcná legitimace, je dědic, který nabyl celé dědictví, nebo – nabylo-li majetek zůstavitele více dědiců – kterýkoliv z dědiců jako samostatných společníků podle zásad uvedených v odstavci 2 uvedeného ustanovení. Tak je tomu nejen v případě dluhu, který byl znám již v průběhu dědického řízení, ale i tehdy, jedná-li se o dluh, jehož existence vyšla najevo až poté, co bylo dědictví pravomocně vypořádáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 942/2005, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 231/2005, a ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 572/2005).
V poměrech souzené věci to znamená, že jen do právní mocí usnesení o dědictví po zůstaviteli F. N. (2. 7. 2013) by žalovaná a K. A. měly postavení nerozlučných společníků v řízení o (sporné) pasivum dědictví; jelikož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1, § 211 o.s.ř.), není významné, že řízení bylo zahájeno ještě před pravomocným skončením řízení o dědictví (16. 4. 2013). Odpovědnost dědiček za dluhy zůstavitele je tedy upravena ustanovením § 470 odst. 2 obč. zák., obě odpovídají – bez dalšího – děleně, nikoliv solidárně, věcně legitimována je i jedna z nich, takže nemusí se řízení účastnit druhá. Samozřejmě platí, že žaloba může být proti jedné z nich úspěšná jen zčásti (podle poměru toho, co z dědictví nabyly, k celému dědictví). Stejný názor prezentuje i odborná literatura (srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 590).
