Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 691/2022, ze dne 31. 5. 2022:
Na podkladě soupisu pozůstalosti, seznamu pozůstalostního majetku, společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku nebo shodných údajů dědiců o zůstavitelově majetku a na základě shodných údajů dědiců o pasivech pozůstalosti soud usnesením stanoví obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti, popřípadě výši předlužení (§ 180 odst. 1 z. ř. s.).
Společné prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku tedy představuje zjednodušenou formu soupisu pozůstalosti, jehož účelem je, stejně jako u soupisu pozůstalosti provedeného soudem (soudním komisařem), stanovit hodnotu majetku v době smrti zůstavitele.
Soupis pozůstalosti je současně (a především) pojímán jako nástroj omezení odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele. Soupis pozůstalosti (a jeho zákonem předjímané alternativy) má význam pouze pro pozůstalostní řízení. Pokud je určitá věc, právo či závazek pojat do soupisu pozůstalosti, neznamená uvedená skutečnost, že šlo o vlastnictví (nárok či závazek) zůstavitele v době jeho smrti. Mimo rámec pozůstalostního řízení se účinky soupisu posuzují jen při zvažování rozsahu odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele. Soupis pozůstalosti není, resp. nemusí být exaktní a komplexní listinou, která vždy obsahuje veškeré jmění zůstavitele (k tomu srov. např. ustanovení § 192 a násl. z. ř. s., jež předpokládají provedení řízení o dodatečném projednání dědictví). Zákon výslovně předpokládá, že soupis pozůstalosti (jeho alternativy) nikoliv pokaždé věrně odráží jmění zůstavitele a pro ten případ stanoví následky spojené s neúplným prohlášením dědiců (ať už jde o zrušení účinků výhrady soupisu nebo o oprávnění osob, v jejichž zájmu se obligatorně provádí soupis pozůstalosti, navrhnout nařízení nového soupisu). Smyslem existence soupisu pozůstalosti je tedy spíše zjednat dědicům a věřitelům určitou představu o tom, jaký měl zůstavitel majetek a jaká byla jeho hodnota právě za účelem omezení odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele, než poskytnout taxativní výčet veškerého majetku zůstavitele.
Hypotézu ustanovení § 180 odst. 1 z. ř. s. obsahující legislativní obrat „na podkladě soupisu pozůstalosti“ je třeba vnímat tak, že soupis pozůstalosti, seznam pozůstalostního majetku nebo společné prohlášení dědiců představují pro pozůstalostní soud (soudního komisaře) sice cenný, nicméně nezávazný zdroj informací o pozůstalostním majetku. Také proto § 180 odst. 2 z. ř. s. stanoví, že zjistí-li soud dříve, než bude řízení o projednání pozůstalosti pravomocně skončeno, nové skutečnosti, které odůvodňují změnu usnesení vydaného podle § 180 odstavce 1 z. ř. s., provede potřebnou opravu samostatným usnesením (usnesení o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku se tak vydává cum clausula rebus sic stantibus).
Soud (soudní komisař) je povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Přitom není omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci (§ 20 odst. 1 z. ř. s.). Soud (soudní komisař) provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§ 21 z. ř. s.). Řízení o pozůstalosti, které lze zahájit i bez návrhu, včetně té jeho fáze, v níž se určuje obvyklá cena pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 180 z. ř. s., patří mezi tzv. nesporná řízení. Pro taková řízení platí vyšetřovací zásada, jak vyplývá z výše citovaných ustanovení § 20 odst. 1 a § 21 z. ř. s. Je tedy povinností soudu (soudního komisaře) náležitě vyšetřit skutečnosti významné pro rozhodnutí, a to i tehdy, pokud samotní účastníci řízení nenavrhnou odpovídající důkazy. Soud (soudní komisař) v pozůstalostním řízení z téhož důvodu není tvrzeními účastníků vázán.
Nesprávnost argumentace dovolatelů lze podpořit i argumentem systematického výkladu (tzv. argumentum a rubrica), jež představuje výklad normativních textů na základě jejich zařazení do příslušené části právního předpisu, která je systematicky označená nadpisem (tzv. rubrikou). V odborné literatuře je zastáván názor, že nadpis je integrální součástí právního předpisu, kterým zákonodárce vyjadřuje, že se určitá ustanovení vztahují k určité věci a že spolu obsahově souvisejí. Zařazení do různých částí naproti tomu dává najevo opak (srov. MELZER, F.: Metodologie nalézání práva: Úvod do právní argumentace. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 138.). Pokud by protokol o soupisu pozůstalosti (ukotvený samostatně v § 179 z. ř. s.) či instrumenty jej nahrazující měly představovat závazný způsob určení majetku zůstavitele, jak dovozují dovolatelé, pak by se úprava vtělená do § 180 odst. 1 z. ř. s. obligatorně předepisující vždy vydat usnesení o určení obvyklé ceny stala zcela zjevně obsolentní. Takový úmysl zákonodárce však dovodit rozumně nelze. Již proto v pořadí prvé rozhodnutí o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku, které navíc ani nemusí obsahovat ocenění majetku zůstavitele, nemůže představovat ve smyslu § 159a odst. 1, 3 a 4 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. překážku věci rozhodnuté vůči obsahově odlišnému navazujícímu usnesení o určení obvyklé ceny. Ostatně již za dřívější právní úpravy (srov. § 175o odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013), byla judikatura Nejvyššího soudu ustálena v tom, že při vydávání usnesení o určení obvyklé ceny majetku soud získaná skutková zjištění posoudí podle právních předpisů; do aktiv a pasiv dědictví lze sepsat ale jen takový majetek (dluh), o němž bylo dovozeno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že patřil zůstaviteli (srov. kupř. usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5623/2016). Lze tedy shrnout, že právní posouzení ze strany odvolacího soudu je ve vztahu k uvedené otázce zcela správné.
