Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3642/2021, ze dne 25. 5. 2022:
Dědické právo (jako titul k dědění, definované jako právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní – srov. § 1475 odst. 1 o.z.) vzniká smrtí zůstavitele (srov. § 1479 odst. 1 o.z.). Dědic však nabývá dědictví až v souvislosti s pravomocným usnesením vydaným v pozůstalostním řízení, ovšem s účinky zpětně ke dni vzniku dědického práva, tj. zásadně ke dni smrti zůstavitele (srov. § 185 odst. 1 o.z.). Právní úprava dědického práva tak vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že každá pozůstalost (dědictví po každém zůstaviteli) musí být soudem projednána a musí o ní být rozhodnuto. Protože z logiky věci vyplývá, že k projednání pozůstalosti a potvrzení nabytí dědictví soudem dochází po smrti zůstavitele, nutně tu nastává (delší nebo kratší) období, v němž po smrti zůstavitele ještě nebylo pravomocným soudním rozhodnutím potvrzeno nabytí dědictví a v němž proto nemůže být ještě nepochybné, kdo se vskutku stane zůstavitelovým dědicem a jaká část pozůstalosti na něj připadne. Právní režim platný v období mezi dnem smrti zůstavitele a dnem právní moci rozhodnutí soudu o dědictví se označuje jako správa pozůstalosti , jejímž účelem je zajištění efektivního hospodaření se svěřeným majetkem tvořícím pozůstalost do doby pravomocného skončení řízení o dědictví.
V tomto smyslu z ustanovení § 1677 odst. 1 a násl. o.z. vyplývá, že úkolem toho, kdo spravuje pozůstalost, je postarat se o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popř. věřitele. Osobami oprávněnými ke správě pozůstalosti jsou především správce pozůstalosti a vykonavatel závěti, které k tomu povolal sám zůstavitel za svého života, nejsou-li takové osoby, pak dědic nebo všichni dědici (§ 1677 odst. 1 o.z.), popřípadě tak jako v projednávané věci správce pozůstalosti jmenovaný soudem (§ 1677 odst. 2 o.z. ve spojení s § 157 z.ř.s.). Pro všechny, kteří spravují pozůstalost, podle ustanovení § 1678 odst. 1 o.z. platí, že vykonávají její prostou správu.
Prostá správa je upravena v ustanovení § 1405 až 1408 o.z., jako jedna z forem správy cizího majetku (vedle plné správy). Podstatou prosté správy je činit vše, co je nutné k zachování spravovaného majetku. Osoba, která vykonává správu, musí vykonávat svou činnost jak to zdůrazňuje i jeden z dovolatelů s péčí řádného hospodáře (srov. § 1411 o.z.). Tato povinnost vyjadřuje obecný standard chování (péče), který je správce povinen při plnění svých práv a povinností (ať již zákonných, či smluvních) dodržovat, a její porušení (nedostatek řádné péče) zakládá obecně vzato odpovědnost za škodu (podle § 2910 o.z., jde-li o porušení povinnosti ze zákona, nebo podle § 2913 o.z., byla-li porušena smluvní povinnost). Ze speciálního ustanovení § 1679 odst. 1 o.z., který platí pro správu pozůstalosti, pak lze dovodit, že osoba spravující pozůstalost může něco (věc) z majetku patřícího do pozůstalosti zcizit nebo dát jako jistotu, anebo změnit účel spravovaného majetku (to, k čemu věc z pozůstalosti hospodářsky slouží), jen jestliže to vyžaduje zachování hodnoty nebo podstaty spravovaného majetku (znemožnění ztráty nebo jiné újmy na majetku patřícím do pozůstalosti) nebo jestliže se do pozůstalosti za to dostane odpovídající protiplnění (obvyklá cena). K tomuto právnímu jednání osoba spravující pozůstalost zřejmě nepotřebuje souhlas dědiců a ani souhlas soudu, ledaže by šlo o úkon přesahující rozsah prosté správy ve smyslu ustanovení § 1679 odst. 2 o.z.
Při výkladu pojmu úkon přesahující rozsah prosté správy , který není zákoně nijak definován, lze vycházet z dřívější soudní judikatury, která ve vztahu k obsahově obdobné předešlé právní úpravě (obsažené v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) dovodila, že obvyklé hospodaření (jímž lze za nynější právní úpravy rozumět prostou správu ) je nutno posuzovat podle okolností případu, s přihlédnutím k charakteru a hodnotě majetku, který má správce spravovat; jako obvyklá správa bylo uváděno např. placení či vybírání nájemného, zajišťování a placení oprav, platby zajišťující chod podniku (nákup surovin, mzdy zaměstnanců, pojistné, daňové povinnosti), a jako úkony přesahující obvyklé hospodaření (nyní lze jimi rozumět úkony přesahující prostou správu ) pak byly uváděny např. investice, které by měnily činnost podniku, zcizení nebo zastavení nemovitosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.2.2021 sp. zn. 24 Cdo 1770/2020). Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci správcem pozůstalosti zamýšlený (navržený) prodej vysoce hodnotných nemovitých věcí patřících do pozůstalosti, včetně jejich vnitřního vybavení, nepochybně představuje úkon (úkony) přesahující rozsah prosté správy. Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně namítat, jak to činí jeden z dovolatelů, že v daném případě správce pozůstalosti mohl věci tvořící pozůstalost prodat bez dalšího, neboť se jedná o situaci předpokládanou ustanovením § 1408 odst. 2 o.z. (a také § 160 písm. a/ z.ř.s.). Úsudek dovolatele v tomto směru není korektní, neboť uvedené ustanovení směřuje na situace, kdy hrozí majetku rychlá zkáza (typicky v případě zemědělských produktů nebo zvířat) nebo je pravděpodobné, že rychle ztratí na hodnotě (kupříkladu při strmém propadu hodnoty cenných papírů apod.). Podmínkou tedy je, že bez včasného zásahu správce zkáza nebo znehodnocení majetku nastane rychle . Rychlost znehodnocování majetku je přitom třeba posuzovat ve vztahu k jeho celkové hodnotě a jak rychle se tato mění v čase. Při odhadované hodnotě pozůstalosti zřejmě přesahující 100 mil. Kč se proto nejeví znehodnocování pozůstalosti o částku 4,4 mil. Kč ročně za rychlou ztrátu na hodnotě, navíc za situace, kdy je třeba zohlednit i průběžné zhodnocení nemovitosti dané vývojem na trhu s nemovitostmi.
Podle ustanovení § 1679 odst. 2 o. z. správce dědictví nebo vykonavatel závěti může učinit úkon přesahující rozsah prosté správy, souhlasí-li s tím dědici. Nedohodnou-li se dědici nebo je-li dědicem osoba pod zvláštní ochranou, vyžaduje se souhlas soudu.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že, přesahuje-li právní jednání osoby spravující pozůstalost rozsah prosté správy, smí být učiněno, jen jestliže s tím souhlasí dědici . Zde má zákon (v kontextu s následujícím ustanovením § 1680 odst. 1 o.z.) zřejmě na mysli dědice, jejichž dědické právo je již jasně prokázáno , a musí jít o jejich jednomyslný souhlas. O stav, kdy je dědické právo již jasně prokázáno, jde nepochybně tehdy, byl-li prokázán dědický titul, kterým se zakládá dědické právo, tedy bylo-li prokázáno, že ve prospěch dědice byla pořízena závěť nebo uzavřena dědická smlouva, popř. že dědici svědčí zákonná posloupnost, a současně, nejsou-li o takovém dědickém titulu pochybnosti. Vznikne-li však tak jako tomu je v projednávané věci spor o dědické právo, tj. nemohou-li všechna uplatněná dědická práva vedle sebe obstát (srov. §§ 168 – 170 z.ř.s., § 1672 a § 1673 o.z.), je zřejmé, že dědické právo žádného z dotčených dědiců nemůže být pokládáno za jasně prokázané. V takovém případě nemůže být naplněna hypotéza právní normy uvedené v ustanovení § 1679 odst. 2 věty první o.s.ř., a proto se zřetelem k výše vyloženému účelu a podstatě institutu správy pozůstalosti je třeba postupovat podle druhé věty tohoto ustanovení a dovodit, že není-li dědické právo žádného z dotčených dědiců jasně prokázáno, může správce pozůstalosti učinit úkon přesahující rozsah prosté správy jen se souhlasem soudu, stejně tak jako kdyby se dědici na udělení souhlasu neshodli. Zda soud tento souhlas udělí či nikoliv vždy bude záviset na individuálních okolnostech konkrétní věci. Souhlas uděluje soud v řízení o pozůstalosti usnesením (srov. § 161 z.ř.s. ) a stejně jako za předešlé právní úpravy představuje rozhodnutí, jehož je třeba k platnosti smlouvy (§ 558 o.z.). Výtěžek z prodeje věci pak náleží do dědictví jako jeho aktivum.
Zde dovolací soud považuje za vhodné doplnit, že dřívější soudní judikatura zastávala stanovisko (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2005 sp. zn. 30 Cdo 967/2004), že soud může k prodeji věci náležející do dědictví nebo k jinému opatření, které přesahuje obvyklé hospodaření, udělit souhlas jen tehdy, byl-li okruh dědiců nepochybně zjištěn (tj. není zde spor o dědické právo). Tento názor však byl vysloven ve vztahu k předešlé právní úpravě obsažené v ustanovení § 175r ve znění do 31.12.2004, která ovšem upravovala toliko předpoklady dispozice s pozůstalostí, která přesahuje rámec obvyklého hospodaření, pro dědice, a nikoli pro správce dědictví. Tyto rozdílné subjekty s odlišným právním postavením přitom nelze ztotožňovat. Od 1.1.2005 se toto ustanovení sice rozšířilo o stanovení podmínek pro nakládání s majetkem patřícím do pozůstalosti, které přesahuje rámec obvyklého hospodaření, také pro správce dědictví (srov. § 175r odst. 2 o.s.ř. ve znění od 1.1.2005), avšak z nadcházející rozhodovací praxe není zřejmé, jaký postoj byl v soudní judikatuře k této otázce zaujat. Od 1.1.2005 navíc došlo k posílení kompetencí ustanoveného správce dědictví s důrazem na to, aby majetek patřící do dědictví byl v době od smrti zůstavitele do skončení řízení o dědictví pro dědice uchován, zejména, jde-li o majetek značného rozsahu či hodnoty, nebo nebyl-li zatím zjištěn okruh dědiců (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2021 sp. zn. 24 Cdo 1770/2020). Tento trend reflektuje i nová právní úprava režimu správy pozůstalosti, obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1.1.2014. Má-li proto správce pozůstalosti dostát všem svým zákonným povinnostem, které byly zmíněny výše, pak by mu za účelem zachování majetku patřícího do pozůstalosti, včetně jeho hodnoty, nemělo být zapovězeno učinit úkon přesahující prostou správu jen proto, že soud může k takovému úkonu udělit souhlas jen tehdy, byl-li okruh dědiců nepochybně zjištěn . Tato skutečnost by mohla (měla) být pouze jedním z hledisek při rozhodování soudu, zda souhlas udělí či nikoliv.
Uvedené omezení má ovšem nadále své opodstatnění v situaci, kdy soud podle ustanovení § 1680 o.z. rozhoduje o povolení dědici, jehož dědické právo je již jasně prokázáno, aby ještě před skončením řízení o dědictví volně nakládal s určitými pozůstalostními předměty. Zde současná právní úprava jednoznačně reflektuje dosavadní judikaturu k této otázce, jestliže podle odstavce 2 tohoto ustanovení nelze toto rozhodnutí učinit uplatňuje-li právo na dědictví více osob, které si odporují . I když je tedy ve výše podaném výkladu k ustanovení § 1679 odst. 2 o.z. zmíněn kontext s ustanovením § 1680 odst. 1 o.z., je třeba jednotlivé situace důsledně odlišovat. Odvolacímu soudu je v tomto směru třeba vytknout, že v odůvodnění napadeného usnesení rovněž poukazuje jak na § 1679, tak na § 1680 o.z., aniž by ovšem náležitě vysvětlil, které z nich a proč aplikoval na posuzovanou věc. Není sice pochyb o tom, že obě právní normy řeší možnost dispozice s pozůstalostí ještě před skončením pozůstalostního řízení, ovšem každá z nich pro jiný subjekt s odlišným právním postavením.
Zákon nikde nestanoví, z jakých hledisek má soud při rozhodování o tom, zda správci dědictví (pozůstalosti) podle ustanovení § 1679 odst. 2 o. z. udělí či neudělí souhlas k provedení úkonu přesahujícího rozsah prosté správy, vycházet, ale ponechává toto rozhodnutí zcela na jeho úvaze. Při svém rozhodování je soud povinen celkově vyhodnotit nastalou situaci, vzít v úvahu všechny rozhodné okolnosti konkrétního případu, především povahu a rozsah majetku a jiných majetkových hodnot, jichž se má dotčený úkon správce týkat, uvážit, jaké dispozice tento majetek vyžaduje, aby nedošlo k jeho poškození, ztrátě, aby nepřestal sloužit svému účelu, nestal se nefunkčním apod., a v tomto rámci pak zohlednit stanoviska jednotlivých dědiců (včetně těch, jejichž dědické právo dosud není jasně prokázáno srov. výklad podaný shora) a vzájemně poměřit jejich zájmy. Soud by tak měl jistě, jak zmiňují dovolatelé, sledovat obvyklá kritéria pro řádnou správu majetku , a přihlédnout i k možné délce sporu mezi dědici ohledně jejich dědického práva . Jsou-li ovšem některá hlediska pro rozhodnutí v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam.
V projednávané věci odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku souhlas správci pozůstalosti s prodejem nemovitých a movitých věci patřících do pozůstalosti neudělil. Důvodně přitom akcentoval, že v dané věci je veden spor o dědické právo, a to na základě žaloby pozůstalých synů J. P. a J. K., jejichž dědické právo bylo se zřetelem k okolnostem případu posouzeno jako nejslabší , na určení, že závětí vydědění potomci zůstavitelky jsou dědici ze zákona a že účastnice pozůstalostního řízení A. F. a G. B. nejsou dědičkami za závěti zůstavitelky ze dne 7.8.2018. Za tohoto procesního stavu pak považoval za opodstatněné námitky závětních dědiček A. F. a G. B., které mají zájem o nabytí dotčených movitých a nemovitých věci z pozůstalosti do svého (spolu)vlastnictví i při vědomosti o existenci narůstající pohledávky věřitele , a současně poukazují na znehodnocení ceny nemovitosti, bude-li prodávána samostatně bez věcí movitých, které tvoří součást jejího vybavení . Navíc podle názoru odvolacího soudu k vyřešení sporu o dědické právo, příp. k uzavření mimosoudní dohody mezi účastníky pozůstalostního řízení může dojít dříve, než by byl dokončen navržený (ale již nevratný) prodej všech movitých a nemovitých věcí, aniž by v takovém okamžiku byly zajištěny dostatečné prostředky na úhradu pohledávky přihlášené do pozůstalosti . V neposlední řadě pak odvolací přihlédl k tomu, že A. F. hradí náklady spojené s provozem předmětné nemovitosti a je připravena nést i náklady na krytí výloh spojených s činností správce pozůstalosti a zajištění majetku.
Uvedenou úvahu odvolacího soudu považuje dovolací soud za odpovídající zákonu. Namítá-li správce pozůstalosti, že stanovisko závětních dědiček je sebezničující , potom přehlíží, že prodej pozůstalostního nemovitého majetku, nejde-li o situaci hrozící rychlé zkázy nebo ztráty na hodnotě (jak bylo vyloženo výše), je třeba chápat jako nejkrajnější a, jak správně zmiňuje odvolací soud, nevratné řešení, při němž dochází ke ztrátě vlastnického práva (potenciálních) dědiců k pozůstalosti. Takové opatření by mělo přicházet v úvahu pouze v odůvodněných případech, obecně tehdy, jestliže pozůstalost vzhledem k její povaze a rozsahu nelze (bez tohoto opatření) nadále uchovat pro dědice bez významné ztráty na hodnotě. Z tohoto hlediska je v projednávané věci jistě podstatné, že nemovitost patřící do pozůstalosti je za účelem zajištění úvěru ve výši 17,3 mil. Kč zatížena zástavním právem a že v průběhu dědického řízení dochází v důsledku narůstajících úroků z tohoto úvěru k plynulému znehodnocování pozůstalosti o částku 4,4 mil. Kč ročně . Je však otázkou, zda to při odhadované hodnotě pozůstalosti zřejmě přesahující 100 mil. Kč představuje jak tvrdí dovolatelé natolik významnou ztrátu na hodnotě, aby přínos navrženého opatření vyvážil ztrátu vlastnického práva, k níž prodejem pozůstalosti nutně dojde. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout zcela jedinečný charakter dotčené pozůstalosti, kdy se jedná o nemovitou kulturní památku (měšťanský dům XY z přelomu 16. a 17. století v XY na XY v památkové rezervaci) vysoké historické (a v důsledku toho i tržní) hodnoty, která jak lze přisvědčit závětním dědičkám je nepochybně dána ve spojitosti s movitými věcmi tvořícími součást jejího vybavení. Rovněž je třeba vzít v úvahu, že odporující si stanoviska k navrženému prodeji mají mezi dosavadními účastníky dědického řízení (v úvahu přicházejícími dědici) shodné zastoupení (záporné stanovisko dvou závětních dědiček stojí proti kladnému stanovisku dvou pozůstalých synů), žádné ze stanovisek tedy nemá mezi účastníky převahu. Za tohoto stavu, kdy s ohledem na jedinečnost pozůstalosti nelze bez dalšího upřednostnit ryze ekonomické hledisko zastávané pozůstalými syny, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že se přiklonil k zápornému stanovisku závětních dědiček (z nichž jedna dosud sama hradí náklady spojené s provozem předmětné nemovitosti), jejichž dědické právo se v době rozhodování odvolacího soudu jevilo jako silnější, a kdy délku sporu o dědické právo jak odvolací soud přiléhavě naznačil mají do určité míry v rukou i účastníci tohoto řízení.
Dovolací soud však upozorňuje, že správce pozůstalosti je účastníkem řízení o pozůstalosti, jde-li v něm tak jako v dané věci o úkony správy pozůstalosti (srov. § 115 z.ř.s.); proto bylo v dovolacím řízení jednáno se správcem pozůstalosti jako s dovolatelem a správce pozůstalosti je též uveden jako účastník řízení v záhlaví rozhodnutí dovolacího soudu. I když správce pozůstalosti nebyl jako účastník řízení označen v záhlaví napadeného usnesení odvolacího soudu, ani usnesení soudu prvního stupně, přesto jak se podává z obsahu spisu s ním bylo jako s účastníkem řízení fakticky jednáno (bylo mu umožněno činit návrhy, přednesy, vyjádření a obě soudní rozhodnutí mu byla též doručena), a tudíž toto pochybení nemělo (nemohlo mít) žádný vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu.