Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, ze dne 24. 3. 2010:
Z obsahu spisu vyplývá, že Z. B., zemřelý, (dále též jen „zůstavitel“), byl svobodný, bezdětný, rodiče i prarodiče předemřeli, sourozence neměl, zemřel bez sepsání závěti. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 13.1.2004, č.j. 26 D 350/2003-29, uložil I. Š. (žalobkyně), aby do 15 dnů po právní moci tohoto usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 6 proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 42, žalobu na určení, že je dědičkou po zůstaviteli, a přerušil dědické řízení. Uvedl, že „I. Š. uplatnila své dědické právo z titulu, že žila se zůstavitelem do jeho smrti ve společné domácnosti 20 let“; že „jiné zákonné dědice zůstavitel nezanechal“ a že „Česká republika dědické právo I. Š. popírá“.
Podle § 115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Podle ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák. nedědí-li manžel, partner ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
Společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 a 475 odst. 1 se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při posouzení povahy „soužití“ žalobkyně se zůstavitelem a následně otázky, zda dovolatelka je zákonnou dědičkou zůstavitele, v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení § 115 a § 475 odst. 1 obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zpráva Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 34, ročník 1982; rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.2.2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002;usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 29/2008; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008).
Žalobkyně v dovolání namítá, že „není odůvodněn závěr, že vztah mezi žalobkyní a zůstavitelem byl takový, že se pouze příležitostně stýkali jako přátelé“; že „nutnost každodenní péče o více než devadesátiletou matku žalobkyně ovlivňovala dlouhodobě způsob vzájemného soužití obou partnerů“ a že soudy se touto skutečností vůbec nezabývaly; že soudy se nevypořádaly „s rozpory ve svědeckých výpovědích manželů Němcových a s rozpory mezi jejich výpověďmi a výpověďmi ostatních svědků“.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
