Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 48/2000, ze dne 24. 1. 2001:
Podle ustálené judikatury soudů je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, publikovaný pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
V posuzovaném případě žalobce v žalobě i v průběhu řízení tvrdil, že o zůstavitelku projevoval jako její syn zájem, že však zůstavitelka jeho zájem odmítala; z výše uvedeného je nepochybné, že tvrzení žalobce má pro právní posouzení této věci význam. Odvolací soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce své tvrzení neprokázal. S tímto závěrem odvolacího soudu nelze souhlasit, neboť jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133-135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvníhostupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Již v předchozím rozsudku ze dne 8. 4. 1999, č. j. 21 Cdo 1778/98-69, dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že při zjišťování skutkového stavu nepřihlédl ke zjištění, že soužití žalobce a jeho manželky se zůstavitelkou v roce 1989 bylo provázeno neshodami a že to byla zůstavitelka, která žalobce a jeho manželku vyzvala, aby se odstěhovali. V této souvislosti mělo být přihlédnuto – jak se dále uvádí v uvedeném rozsudku dovolacího soudu – též k tomu, že zůstavitelka se již krátce poté, co žalobce a jeho manželku vyzvala, aby se z bytu odstěhovali, rozhodla žalobce vydědit. Učinila tak listinou sepsanou formou notářského zápisu dne 3. 11. 1989, v níž jako důvod vydědění uvedla, že žalobce s ní “odmítá bydlet, přesto, že je vážně nemocná a potřebuje cizí péči”. Rozhodla-li se zůstavitelka vydědit žalobce již začátkem listopadu 1989 a uvedla-li přitom důvod vydědění v rozporu se skutečností, měl odvolací soud pečlivě – také s přihlédnutím k výpovědi svědka P. K. předsoudem prvního stupně ze dne 1. 4. 1997, který zůstavitelku charakterizoval jako “velice energickou ženu” – zvážit, zda, popřípadě jak se toto rozhodnutí zůstavitelky promítlo do jejích dalších (pozdějších) vztahů k žalobci.
K uvedeným zjištěním nepřihlédl a naznačeným způsobem odvolací soud nepostupoval – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – ani při novém rozhodování věci. Žalobce proto právem odvolacímu soudu vytýká, že se při svém rozhodování v rozporu s ustanovením § 243d odst. 1 větou druhouOSŘ neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu.
Tvrzení žalobce o tom, že o zůstavitelku projevoval jako její syn zájem a že zůstavitelka jeho zájem odmítala, potvrdili svědci J. P., S. N. a J. Š. s tím, že rozhodné skutečnosti jim jsou převážně známy ze sdělení žalobce. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – nezjistil žádné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na nevěrohodnost těchto svědků nebo na nepravdivost jejich údajů, a takové okolnosti nevyplývají ani z obsahu spisu.
Žalobkyně tvrzení žalobce popřely a od počátku řízení uváděly, že žalobce se o zůstavitelku od svého odstěhování nezajímal, že ji ani žádným způsobem nekontaktoval a že si u zůstavitelky ponechal, proti její vůli, trvalé bydliště. Svědci, kteří tvrzení žalovaných podporovali, věděli rozhodné skutečnosti převážně od zůstavitelky. Při hodnocení těchto důkazů měl odvolací soud přihlédnout také k tomu, že – jak bylo dokazováním zjištěno – zůstavitelka ani v důvodech vydědění obsažených v listinách ze dne 3. 11. 1989 a ze dne 14. 12. 1994 vždy neuvedla pravdivé údaje.
Svědkyně Z. B. ve své výpovědi před soudem prvního stupně dne 10. 10. 1996 uvedla, že je od roku 1973 vdova a že “když má dcera Z. Š. byla nemocná, ta byla od mládí nemocná, bydlela stále u ní, jen v případě, když byla v nemocnici, odjela zpět do G.”. Před odvolacím soudem dne 13. 7. 1999 tato svědkyně oproti tomu uvedla, že “s dcerou Z. Š. v B. trvale nebydlela”, že “bydlela v G.”, že “když bylo potřeba, vždycky za dcerou přijela”, že když “byla dcera nemocná, dojížděla za ní do nemocnice, jinak domů, nejčastěji to řešila tak, že ráno rychlíkem přijela a večer jela zpátky”. I když je nepochybné, že tyto údaje nemohou vedle sebe obstát a že jsou způsobilé zpochybnit věrohodnost této svědkyně, odvolací soud nevěnoval rozdílům ve výpovědi svědkyně Z. B. pozornost a při hodnocení důkazů se jimi nezabýval.
V průběhu řízení před odvolacím soudem bylo zjištěno, že zůstavitelka, která byla členkou stavebního bytového družstva M. v B. a nájemkyní družstevního bytu v B., převedla smlouvou, předloženou družstvu dne 16. 12. 1992, svá členská práva a povinnosti na žalovanou 1 a že dne 30. 11. 1994 předložila žalovaná 1) družstvu smlouvu, kterou převedla členská práva a povinnosti zpět na zůstavitelku. I když žalobce v družstevním bytě v době uvedených převodů členských práv a povinností nebydlel a i když zůstavitelka byla oprávněna se svými členskými právy a povinnosti nakládat podle vlastního rozhodnutí, šlo nepochybně o dispozice s majetkem zůstavitelky, které pro ni (pro její poměry) a pro osoby jí blízké byly (musely být) významné. Odvolací soud proto měl k okolnostem převodů členských práv a povinností v družstvu vyslechnout žalovanou 1) a ostatní účastníky a vědomost o těchto převodech – jak správně uvádížalobce – též promítnout do hodnocení výpovědí svědků, kteří o vztazích zůstavitelky se žalobcem byli informováni výlučně nebo převážně zůstavitelkou.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z provedených důkazů, a že v jeho hodnocení důkazů je z hlediska jejich pravdivosti a věrohodnosti logický rozpor. Skutková zjištění, která vedla k závěru, že žalobce “v řízení neprokázal, že by o zůstavitelku projevoval opravdový zájem a tato jeho projevy odmítala”, proto nemají oporu v provedeném dokazování.