Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1325/2017, ze dne 7. 6. 2017:
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nežila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, je z hlediska aplikace a interpretace ustanovení § 115 a § 475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (účinného do 31. 12. 2012), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 436/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, který byl uveřejněn pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 678/2011). Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu odpovídá z hlediska aplikace a interpretace ustanovení § 150 o. s. ř. rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že v posuzovaném případě nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn pod č. 24 ve Sbirce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2880/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1404/2015). Dovolací soud zároveň neshledal důvody pro to, aby výše uvedené rozhodné právní otázky posoudil jinak.