Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1091/2014, ze dne 1. 10. 2015:
Odvolací soud při posouzení dědického práva žalobce po zůstavitelce v daném případě aplikoval a interpretoval ustanovení § 475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni smrti zůstavitelky, tj. do 30.6.2006 (dále také jen „obč. zák.“) v souladu s ustálenou judikaturou soudů (k výkladu pojmu „vedení společné domácnosti“ srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968, zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněnou ve Sbirce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.2.2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2010, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 96, ročník 2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009). Námitky, jimiž dovolatel zdůvodňuje „odkázanost“ zůstavitelky na jeho osobě jako na soudem ustanoveném opatrovníku (zejména že „se musel starat o její majetek a zařizovat veškeré její záležitosti“, že „ji musel navštěvovat a s tím vším měl velké finanční výdaje“, že „musel zařídit hrazení jejího pobytu v psychiatrické léčebně a v domově důchodců“), nemohou být způsobilé založit – jak se mylně domnívá žalobce – jeho dědické právo po zůstavitelce ve smyslu § 475 odst. 1 obč. zák. z titulu tzv. spolužijící osoby se zůstavitelkou. Dovolatel totiž zcela přehlíží, že splnění podmínky „odkázanosti výživou“, z nějž se snaží vedení společné domácnosti „analogicky“ dovodit, se vyžaduje na straně dědice vůči zůstaviteli, nikoliv na straně zůstavitele vůči dědici. Závislost zůstavitelky na osobě žalobce, byť by byla prokázána, není z tohoto pohledu relevantní. Závěr soudů o tom, že žalobce není zákonným dědicem zůstavitelky ve smyslu § 475 odst. 1 obč. zák., je proto správný.