Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3992/2008, ze dne 20. 11. 2009:
Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech (§ 469a odst. 1 písm. a) obč. zák.); jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl (§ 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.); jestliže byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku (§ 469a odst. 1 písm. c) obč. zák.) nebo jestliže trvale vede nezřízený život (§ 469a odst. 1 písm. d) obč. zák.).
Vydědění ve smyslu ustanovení § 469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (§ 469a odst. 3, část věty za středníkem, obč. zák.). Výčet důvodů způsobilých k vydědění je ustanovením § 469a odst. 1 obč. zák. vymezen taxativně (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 5. 1985, sp. zn. Cpj 13/85, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 1985, str. 271,272).
Odvolací soud v posuzovaném případě změnil rozsudek soudu prvního stupně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999), když, vycházeje z poněkud odlišných skutkových závěrů ohledně korespondence žalobce se zůstavitelem, dospěl k závěru, že „zůstavitel projevil před 29. narozeninami žalobce snahu o navázání kontaktů s žalobcem a žalobce jej odmítl“; že „tak učinil v době, kdy již byl dospělý a mohl posoudit, že to zůstavitel může nést tíživě, přičemž k takovému jednání neměl žádný relevantní důvod“; že „v dané situaci bylo možno po žalobci spravedlivě požadovat, aby alespoň formální zájem o navázání kontaktů s otcem projevil, zejména když otec první krok učinil“; že „žalobce to odmítl, aniž by k tomu měl akceptovatelný důvod“; že „za těchto okolností je důvod vydědění splněný“.
Žalobce – jak z obsahu dovolání vyplývá – namítá nesprávnost těchto závěrů.
Z obsahu listiny o vydědění ze dne 25. 1. 2001 vyplývá, že touto listinou zůstavitel vydědil žalobce ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. proto, že o něj trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl.
Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008).
Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (srov. rozsudek nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008).
Z výše uvedeného je zřejmé, bez ohledu na rozdílné skutkové závěry soudů obou stupňů o průběhu sporné korespondence mezi zůstavitelem a žalobcem, že skutečnost, že žalobce neprojevoval o zůstavitele zájem a případnou zůstavitelovu snahu navázat s ním v dospělosti vztah odmítl, vyplývala z nezájmu zůstavitele o žalobce projevovaného zůstavitelem od rozvodu s matkou žalobce (tehdy byly žalobci tři roky) až do žalobcovy dospělosti. Za těchto okolností odvolací soud v posuzované věci aplikoval i interpretoval ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. v rozporu se shora citovanou ustálenou judikaturou soudů, neboť chování žalobce vůči zůstaviteli, pro které byl zůstavitelem vyděděn, nelze posoudit jako důvod vydědění ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.