Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1825/2007, ze dne 28. 5. 2008:
Žalovaná v dovolání napadá, jako nesprávný, také závěr odvolacího soudu, že „nezájem žalobců o osobu zůstavitele byl důsledkem chování zůstavitele, a proto zůstavitel neměl k postupu podle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. zákonný důvod“; že „důvody vydědění uvedené zůstavitelem tedy neobstojí a žalobci jsou jeho dědici ze zákona (§ 473 odst. 1 a § 479 obč.zák.)“.
Ani tato námitka žalované není opodstatněná. Odvolací soud v posuzovaném případě, v souladu s ustálenou judikaturou soudů aplikoval i interpretoval ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. [srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp.zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998], dospěl ke správnému závěru, že za daných skutkových okolností nelze chování žalobců vůči zůstaviteli, popsané v listině o vydědění, posoudit jako důvod vydědění ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.