Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 11/2014, ze dne 26. 1. 2016:
Smrtí dlužníka [manžela žalované 1)] jeho povinnost (vůči žalobci) nezanikla. Jelikož v řízení o dědictví se nedohodli věřitelé a dědicové, že celé dědictví bude přenecháno věřitelům k úhradě dluhů ve smyslu § 175p odst. 1 o. s. ř. a rovněž nebyla soudem nařízena likvidace dědictví ve smyslu § 175t a násl. o. s. ř., odpovídají dědicové za dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví dle § 470 odst. 1 obč. zák. Povinnosti dědiců plnit tyto dluhy se řídí ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví (§ 471 odst. 2 obč. zák. a § 175v odst. 2 o. s. ř.).
V projednávané věci dovolací soud shledává naléhavý právní zájem žalobce na určení, že předmětné nemovitosti byly ke dni úmrtí manžela žalované 1) ve společném jmění žalované 1) a jejího zemřelého manžela. Na základě tohoto rozhodnutí mohou být v rámci dodatečného projednání dědictví předmětné nemovitosti zařazeny mezi aktiva dědictví, čímž bude navýšena obvyklá cena majetku zůstavitele, tudíž i cena nabytého dědictví. Žalobce jakožto zůstavitelův věřitel se bude moci domáhat uspokojení své pohledávky vůči dědicům do výše ceny nabytého dědictví, která bude vyšší v důsledku požadovaného určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Dle dovolacího soudu není skutečnost, že žalobce disponuje toliko tvrzenou, nikoli pravomocně přisouzenou pohledávkou, důvodem pro zamítnutí žaloby na určení z důvodu absence naléhavého právního zájmu. Smrtí dlužníka jeho povinnost nezanikla (nejedná se o plnění, které by mělo být provedeno osobně dlužníkem, srov. § 579 obč. zák.). Věřiteli postačí osvědčit pohledávku, jejíž uspokojení by mohlo být v případě, že by nebylo určeno výše požadované vlastnické právo, ohroženo, resp. znemožněno. Z důkazů provedených soudy nižších stupňů vyplývá, že v posuzované věci byla pohledávka žalobce vůči zůstaviteli osvědčena.
Ze shora uvedeného vyplývá, že určením vlastnického práva v posuzované věci lze docílit právního stavu pro žalobce výhodnějšího. Žalobce tedy má na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Ke shora uvedenému Nejvyšší soud poznamenává, že rovněž shledává správným právní názor soudů nižších stupňů, že dohoda o zúžení společného jmění manželů ze dne 22. září 2010 je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák., jestliže byla uzavřena v úmyslu vyloučit uspokojení věřitelů z majetku ve společném jmění manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2008, sp. zn. 30 Cdo 2709/2007).