Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1346/2014, ze dne 19. 3. 2015:
Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§ 461 odst. 1 obč. zák.). Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§ 462 obč. zák.). Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů; soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (§ 471 odst. 1 obč. zák.). Projednání dědictví je skončeno usnesením o dědictví, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici [§ 481 obč. zák., § 175q odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví [§ 482 obč. zák., § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.], nebo kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů dědicům, jejichž dědické právo bylo prokázáno, nedošlo-li mezi dědici k dohodě [§ 483 obč. zák., § 175q odst. 1 písm. d) o.s.ř.], nebo kterým bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný z dědiců, připadlo státu [§ 462 obč. zák., § 175q odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo kterým byla schválena dohoda o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů [§ 471 odst. 1 obč. zák., § 175p o.s.ř., § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Je-li dědictví předluženo a nedošlo-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, lze nařídit likvidaci dědictví. Likvidaci dědictví může soud nařídit také tehdy, navrhne-li ji stát za podmínek uvedených v ustanovení § 472 odst. 2 obč. zák. (§ 175t o.s.ř.).
Uvedeným způsobem soud postupuje jen tehdy, nejsou-li splněny podmínky pro zastavení řízení o dědictví. Aniž by mohl rozhodnout usnesením o dědictví nebo o nařízení likvidace dědictví, soud řízení o dědictví zastaví, jestliže zůstavitel nezanechal majetek (§ 175h odst. 1 o.s.ř.) nebo jestliže zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, který vydal tomu, kdo se postaral o pohřeb (§ 175h odst. 2 o.s.ř.).
O majetek nepatrné hodnoty jde zpravidla tehdy, jestliže obvyklá cena majetku zůstavitele podstatně nepřesahuje náklady vynaložené na jeho pohřeb; pro posouzení toho, zda jde o majetek nepatrné hodnoty, je rozhodná výše aktiv dědictví a k případným pasivům dědictví se nepřihlíží. Tomu, kdo se postaral o pohřeb, nelze vydat zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty proti jeho vůli (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 8. 1984, sp. zn. 4 Cz 36/84, které bylo uveřejněno pod č. 18 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1986).
Zanechal-li zůstavitel majetek jen nepatrné hodnoty, který nelze vydat tomu, kdo se postaral o jeho pohřeb (protože s tím nesouhlasí), nejsou dány podmínky pro zastavení řízení o dědictví; soud proto i takový majetek projedná jako dědictví a rozhodne o něm usnesením o dědictví. S názorem, že soud nařídí likvidaci předluženého dědictví, i když bude zjištěno, že zůstavitel zanechal majetek jen nepatrné hodnoty, který nebylo možné vydat do vlastnictví tomu, kdo se postaral o pohřeb (protože s vydáním majetku nesouhlasil), dovolací soud nesouhlasí.
Nařidí-li soud likvidaci dědictví, má to za následek, že soud učiní opatření, aby veškerý majetek, o němž se podařilo zjistit, že patřil zůstaviteli, byl zpeněžen, a aby výtěžek získaný zpeněžením zůstavitelova majetku byl rozvržen mezi věřitele, kteří mají právo alespoň na částečné uspokojení svých pohledávek za zůstavitelem z výtěžku zpeněžení (z rozdělované podstaty). Pohledávka přiměřených nákladů zůstavitelova pohřbu se z rozdělované podstaty uhrazuje (spolu s pohledávkami jeho „nemoci“) ve druhé skupině [§ 175v odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; ostatní pohledávky, patřící do třetí až šesté skupiny [§ 175v odst. 2 písm. a) až f) o.s.ř.] mohou být i jen částečně uspokojeny, jen jestliže budou plně uspokojeny pohledávky nákladů zůstavitelovy nemoci a přiměřených nákladů jeho pohřbu.
Jestliže zůstavitel zanechal majetek jen nepatrné hodnoty, je – s přihlédnutím k jeho rozsahu – zřejmé, že z výtěžku jeho zpeněžení (podaří-li se jej vůbec zpeněžit a nebude-li o něm podle ustanovení § 175u odst. 2 o.s.ř. rozhodnuto, že připadá státu) by mohly být zpravidla uspokojeny [samozřejmě po uhrazení pohledávek nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti se zpeněžením majetku patřících do první skupiny podle ustanovení § 175v odst. 2 písm. a) o.s.ř.] jen pohledávky patřící do druhé skupiny [§ 175v odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že věřitelé ostatních pohledávek zůstanou neuspokojeni. Popsaný postup je zjevně v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení a nepředstavuje (v rozporu s ustanovením § 6 o.s.ř.) rychlou a účinnou ochranu práv; nejenže výtěžek zpeněžení majetku zůstavitele nemůže sloužit k uspokojení více věřitelů, ale navíc by byl zatížen dalšími (nově za likvidace dědictví vzniklými) pohledávkami vzniklými v souvislosti se zpeněžením majetku, jejichž výše by se nutně promítla též do uspokojování pohledávek patřících do druhé skupiny [§ 175v odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Uvedené následky by zcela jistě nastaly také v projednávané věci, kdyby soudy přistoupily – jak požadovala dovolatelka – k nařízení likvidace dědictví. Aktiva dědictví po zůstaviteli tvořily kromě částky na hotovosti ve výši 83 Kč také movité věci („mobilní telefon zn. Nokia typ 3100, hodinky zn. Geneva a tranzistorové rádio zn. Sony“), o nichž byl při soupisu aktiv a pasiv učiněn závěr, že jsou „bez prodejní hodnoty“, a u nichž by pokus o zpeněžení byl zřejmě bezúspěšný (a náklady pokusu o zpeněžení by nesl stát, aniž by mu bylo možné je uhradit); ostatně, i kdyby se je (snad) podařilo zpeněžit, mohly by sloužit (spolu s částkou na hotovosti ve výši 83 Kč) k úhradě pohledávek vzniklých v souvislosti s jejich zpeněžením a po jejich uspokojení (kdyby přece jen „něco zbylo“) též k úhradě pohledávky Města Frýdlant za obstarání zůstavitelova pohřbu. Zjevnou nehospodárnost postupu soudu nemůže „vyvážit“ právní postavení dovolatele, který by po provedené likvidaci dědictví vskutku nebyl „právním nástupcem zůstavitele se všemi důsledky z toho plynoucími“. Smysl a účel likvidace dědictví spočívá – jak uvedeno již výše – v tom, že bude zpeněžen veškerý majetek, o němž se podařilo zjistit, že patřil zůstaviteli, a že výtěžek získaný zpeněžením zůstavitelova majetku bude rozvržen mezi věřitele, kteří mají právo alespoň na částečné uspokojení svých pohledávek z rozdělované podstaty, a nepatří k nim „pocity“ organizační složky státu, která hospodaří s majetkem, jenž připadne státu podle ustanovení § 462 obč. zák., o jejím „právním postavení“; ostatně, její „právní postavení“ je zcela nepochybné, jestliže je jednoznačné, že z důvodu odpovědnosti za dluhy zůstavitele podle ustanovení § 472 odst. 1 obč. zák. není stát povinen uhradit (do výše ceny nabytého dědictví) – kromě pohledávky Města Frýdlant za obstarání zůstavitelova pohřbu – žádnou jinou pohledávku, i kdyby se (snad) některý věřitel zůstavitele přece jen dodatečně objevil.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že předpoklady pro nařízení likvidace dědictví nejsou splněny nejen tehdy, má-li být řízení o dědictví zastaveno (§ 175h o.s.ř.), ale ani v případě, že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty a že k zastavení řízení o dědictví podle ustanovení § 175h odst. 2 o.s.ř. nedošlo jen proto, že ten, kdo se postaral o pohřeb, odmítl převzít nepatrný majetek zůstavitele do vlastnictví.