Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2236/2018, ze dne 23. 4. 2019:
Zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná (§ 476 odst. 1 a 2 obč. zák.). Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat (§ 476b obč. zák.).
Ustálená soudní judikatura i právní teorie se shodují v tom, že závěť (ať již vlastnoruční nebo v jiné písemné formě) lze psát i po delší dobu, tedy i více dní, jednoznačnou podmínkou pro platnost takové závěti však je, aby se datum, které je v závěti uvedeno, shodovalo s datem, kdy byla listina zůstavitelem podepsána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004). Podmínkou platnosti závěti zřízené v jiné písemné formě za účasti svědků není, aby byla sepsána v přítomnosti svědků závěti nebo aby byla v jejich přítomnosti podepsána; zákon vyžaduje pouze to, aby v (současné) přítomnosti dvou svědků zůstavitel toliko výslovně projevil, že sepsaná a podepsaná listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3098/2011). Z toho vyplývá, že svědci závěti svým podpisem „pouze“ potvrzují to, že před nimi zůstavitel prohlásil, že listina, kterou mají podepsat, obsahuje jeho poslední vůli, přitom je nerozhodné, zda je listina se závětí již zůstavitelem podepsaná nebo ji zůstavitel podepisuje teprve v jejich přítomnosti.
V rozsudku ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004, Nejvyšši soud ČR také vyslovil, že údaj o datu podpisu závěti v listině o ověření pravosti podpisu zůstavitele (tj. ověřovací doložka) nemůže nahradit chybějící datum v textu závěti nebo opravit datum v textu závěti, které není datem, kdy byla závěť skutečně podepsána, a to ani v případě, že ověřovací doložka je vyznačena přímo na listině obsahující závěť. Vyslovil tak v případě, kdy zůstavitelka pořídila allografní závěť, v níž je uvedeno datum 4.7.1995, z ověřovací doložky vyznačené na druhé straně listiny se závětí přitom vyplynulo, že zůstavitelka tuto závěť vlastnoručně podepsala dne 18. 7. 1995, a ztotožnil se se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že byla-li závěť skutečně podepsána až 18. 7. 1995 a toto datum není v textu závěti uvedeno, je závěť neplatná pro rozpor s ustanovením § 476 odst. 2 obč. zák. Uvedl také, že závěť a ověření pravosti podpisu zůstavitele na závěti jsou dvě rozdílné listiny, první obsahuje projev zůstavitelovy poslední vůle, druhá pak prokazuje, že zůstavitel závěť podepsal.
Ze závěrů Nejvyššího soudu ČR vyslovených ve věcech sp. zn. 30 Cdo 1190/2004 a 21 Cdo 3098/2011 vychází i další rozhodovací praxe dovolacího soudu a není důvodu, aby z nich nevycházel dovolací soud i v nyní projednávané věci při posuzování platnosti závěti, která se nachází na listině obsahující i doložku s prohlášením dvou svědků, když toto prohlášení plní obdobnou funkci jako ověřovací doložka notáře, popř. jiného k tomu povolaného orgánu, který potvrzuje, že před ním určitá osoba závěť podepsala či podpis uznala za svůj.
V projednávané věci doložka s prohlášením svědků závěti žádné datum neobsahuje. Pokud tento úkon svědci závěti učinili současně, resp. bezprostředně poté, co závěť podepsala zůstavitelka (jak vyplývá z prohlášení svědků závěti i z jejich svědeckých výpovědí u soudu prvního stupně), přitom však je mezi účastníky řízení sporné, zda se tak stalo v den, který je uveden v (počítačem) předepsaném textu závěti (24. 8. 2009), nelze platnost závěti posuzovat bez předcházejícího dokazování o skutkových tvrzeních o tom, zda datum 24. 8. 2009 je datem, kdy zůstavitelka závěť podepsala. Již v usnesení ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3597/2009, Nejvyšší soud ČR uvedl, že spor účastníků o to, zda v závěti uvedené datum je datem, kdy byla listina zůstavitelem podepsána, je sporem, k jehož vyřešení lze dospět pouze postupem ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. (tj. prostřednictvím žaloby, na jejíž podání některého z účastníků odkáže soud v řízení o dědictví).
Pokud odvolací soud vycházel z toho, že prohlášení svědků závěti, že před nimi zůstavitelka závěť podepsala, je současně i potvrzením toho, že se tak stalo v den uvedený v textu závěti, pak dostatečně neodlišil dva rozdílné úkony na jedné listině (závěť zůstavitelky a prohlášení svědků závěti). Bez tohoto rozlišení, a v důsledku toho i bez skutkových zjištění významných k vyvození právních závěrů, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci (k právnímu posouzení věci srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014).