Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4795/2007, ze dne 26. 2. 2009:
Žalovaná v dovolání napadá, jako nesprávný, také závěr odvolacího soudu, že „žalobkyně se ve vztahu k zůstaviteli nedopustila žádného jednání, které by mohlo naplnit důvod vydědění“; že „za situace, kdy sám zůstavitel o kontakt se žalobkyní zájem neměl, nelze nedostatečný projev zájmu ze strany potomka považovat za naplnění důvodu vydědění ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.“.
Ani tato námitka žalované není opodstatněná. Odvolací soud v posuzovaném případě, v souladu s ustálenou judikaturou soudů aplikoval i interpretoval ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. [srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp.zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998], dospěl ke správnému závěru, že za daných skutkových okolností nelze chování žalobkyně vůči zůstaviteli, popsané v listině o vydědění, posoudit jako důvod vydědění ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.
Vzhledem k tomu, že závěry soudů obou stupňů o skutkovém stavu rozhodném pro posouzení vydědění žalobkyně zůstavitelem dne 2.6.1997, tj. o stavu k tomuto dni, jsou shodné a rozdílné je pouze právní posouzení tohoto stavu z hlediska ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák., je dovolatelkou uplatněná námitka vady řízení, které se měl odvolací soud dopustit tím, že „nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně“ [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], bezpředmětná.