Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4542/2010, ze dne 29. 3. 2012:
Zákon nevylučuje, aby v občanském soudním řízení jeden z účastníků zastupoval jiného účastníka stejného řízení, neboť zastupování nebrání pouhá možnost střetu jejich zájmů; zástupce nesmí za zastoupeného jednat, jen jestliže bude rozpor v jejich zájmech zjištěn (postaven najisto). Také v řízení o dědictví je možné, aby jeden z účastníků řízení (dědic) zastupoval jiného účastníka tohoto řízení (jiného dědice). Ustálená judikatura soudů toto vzájemné zastoupení účastníků připouští, avšak jen za předpokladu, že se zřetelem na povahu zájmů mezi nimi nelze v konkrétní věci pochybovat o souhlasu zastoupeného s úkonem jeho zástupce, a to obzvláště tam, kde zástupce jako dědic na újmu zastoupeného nabývá zůstavitelem zanechaný majetek ve větším rozsahu nebo jiného druhu, než by mu připadl, kdyby k dohodě nedošlo.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení jiného dědice dohodu, která se svými důsledky pro zastoupeného dědice dokonce blíží odmítnutí dědictví, je nezbytné, aby soud (soudní komisař) ještě před rozhodnutím o schválení dohody pečlivě zkoumal, zda mezi zastoupeným a zástupcem není dán rozpor v jejich zájmech, tedy, řečeno jinak, zda zástupce vůbec zastupuje zastoupeného právně účinným způsobem; o tom, zda případně k uvedenému střetu zájmů nedošlo, je třeba se v konkrétních případech přesvědčit, např. výslechem zastoupeného, vyžádáním písemné zprávy apod. (srov. též právní názor vyjádřený v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.11.1965 sp. zn. 5 Cz 102/65, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, nebo v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.6.1974 sp. zn. 11 Co 21/74, které bylo uveřejněno pod č. 49 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975). Objasňování toho, zda není dán rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení druhého dědice dohodu, která se svými důsledky pro zastoupeného dědice blíží odmítnutí dědictví, však není potřebné zpravidla tehdy, když z plné moci vyplývá, že zastoupený nestanovil zástupci hranice, ve kterých a jak má zástupce při uzavírání dědické dohody jednat, a jestliže současně zastoupený deklaroval, že je srozuměn i s takovou dohodou, podle které by z dědictví nenabyl nic (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2006 sp. zn. 21 Cdo 2209/2005 nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 2439/2007).