Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 550/18, ze dne 22. 5. 2018:
Z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3185/13, na který stěžovatel poukazuje, vyplývá, že v dané věci byl Ústavní soud konfrontován se situací, kdy okresní soud zjistil, že zůstavitel zemřel bez dědiců a zanechal pouze majetek nepatrné hodnoty. Stěžovatel (město Znojmo) byl vypravitelem pohřbu. Okresní soud aplikoval ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř., vydal majetek stěžovateli a řízení usnesením zastavil, aniž by k němu přizval stěžovatele jako jediného účastníka řízení podle § 175h o. s. ř. Stěžovatel přitom proti takovému postupu tehdy namítal, že vydaný majetek pro něj představuje větší výdaje než příjem a že podle běžně aplikovaného výkladu nemůže k vydání majetku nepatrné hodnoty dojít proti vůli vypravitele pohřbu. Ústavní soud shledal takovou argumentaci stěžovatele jako důvodnou a tehdy napadené usnesení Okresního soudu ve Znojmě zrušil pro rozpor s právem stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právem na projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Okresní soud totiž podle Ústavního soudu ústavně nesouladně vyložil ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř., neboť vydal majetek nepatrné hodnoty a řízení zastavil, aniž by se však dotázal stěžovatele jako vypravitele pohřbu, zda s jeho převzetím souhlasí. Požadovat úhradu nákladů spojených s pohřbem ovšem podle Ústavního soudu představuje právo, a nikoliv povinnost toho, kdo se postaral o pohřeb; záleží tedy na vypraviteli pohřbu, zda svou pohledávku uplatní či nikoliv. Posouzení, zda jsou dány podmínky pro použití ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř. je tedy sice věcí volné úvahy obecného soudu (srov. slovo „může“ v dotčeném ustanovení), nikoli však věcí jeho libovůle. Ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř. představuje toliko specifický způsob realizace tohoto práva, pročež neexistuje žádný racionální důvod, pro který by vypraviteli pohřbu neměla být zachována možnost volby. V dané souvislosti Ústavní soud odkázal též na v současné době platný a účinný zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, který již v § 154 (na rozdíl od citovaného ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř.) výslovně váže vydání majetku nepatrné hodnoty na souhlas vypravitele pohřbu.
Nutnost ponechat vypraviteli pohřbu možnost nabytí majetku odmítnout vystupuje do popředí tím spíše, že důsledkem postupu dle § 175h odst. 2 o. s. ř. může být vydání movitých či nemovitých věcí, jejichž vlastnictví může pro vypravitele pohřbu znamenat významnou zátěž (čl. 11 odst. 3 věta první Listiny). Opačný výklad by vedl k tomu, že by se právo vypravitele požadovat náhradu nákladů pohřbu transformovalo v povinnost převzít majetek zůstavitele, jež nestíhá žádného věřitele zůstavitele (§ 471, § 472 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), dokonce ani jeho dědice (§ 463 a násl. občanského zákoníku). Tak závažný hmotněprávní důsledek přitom nelze ospravedlnit ani procesní ekonomií dědického řízení.