Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4391/2009, ze dne 22. 5. 2012:
Počínáním, kterým dal dědic najevo, že dědictví nechce odmítnout, se podle ustálené judikatury soudů rozumí takové chování dědice, kterým se k zůstavitelově majetku nebo k jeho části (například k jednotlivé věci) projevuje jako jeho vlastník (k zůstavitelovu majetku nebo jeho části se tedy chová jako k vlastnímu majetku) nebo z něhož je jinak nepochybné, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností (tedy se stát jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem), popřípadě že vystupuje jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstaviteli (například se jako dědic ze zákona vyjadřuje v řízení o dědictví k platnosti závěti apod.) [srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2001 sp. zn. 21 Cdo 1351/2000, který byl uveřejněn pod č. 99 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001]. Za počínání dědice, z něhož by bylo možné usuzovat na to, že dědictví nechce odmítnout, nelze považovat jednání, kterým se dědic jen informoval o stavu majetku a dluhů zůstavitele, jednání dědice směřující k odvrácení hrozící škody na zůstavitelem zanechaném majetku (úschova věcí, ošetřování a krmení zůstavitelem zanechaných živočichů, sklizeň ovoce aj.) nebo obstarávání zůstavitelova pohřbu. Za počínání vylučující odmítnutí dědictví je zpravidla považován úkon, kterým dědic zpochybnil dědické právo jiných osob, kterým uplatnil nárok neopominutelného dědice a kterým požádal soud o povolení prodeje věci patřící do dědictví apod. Kdy se jedná o počínání dědice ve smyslu ustanovení § 465 občanského zákoníku, závisí na posouzení individuálních okolností konkrétního případu.
Byl-li zůstavitel zaměstnavatelem (zaměstnával-li zůstavitel fyzické osoby v pracovním poměru nebo v jiných pracovněprávních vztazích), přecházely smrtí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na jeho dědice (srov. § 251a zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, účinných v době smrtí B. K. – dále jen „zák. práce“ ). Za dědice zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, se ve smyslu ustanovení § 251a zák. práce považuje mimo jiné ten, komu bylo soudem jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po zaměstnavateli, ten, kdo jako dědic podle soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nabyl podnik, v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci, nebo ti, kterým soud potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů; v době od smrti zaměstnavatele do právní moci usnesení o dědictví se dědici zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, ve smyslu ustanovení § 251a zák. práce rozumí ti, jimž svědčí ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů dědické právo po zůstaviteli, ledaže by dědictví odmítli nebo z jiných důvodů nemohou dědit (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 486/2000, který byl uveřejněn pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že zůstavitelova práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů jako zaměstnavatele jsou předmětem dědění, neboť nejsou omezena jen na jeho osobu a jsou (objektivně) způsobilá přejít na jiného. Dědic, který se zachová po smrti zůstavitele vůči jeho zaměstnancům jako zaměstnavatel, tím dává najevo, že hodlá vstoupit do zůstavitelových práv a povinností z pracovněprávních vztahů a stát se jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem v postavení zaměstnavatele; tímto způsobem projevuje svůj vztah k zůstavitelově majetku (k části dědictví) jako osoba, která ho chce vskutku nabýt. Vystupoval-li tedy dědic vůči zůstavitelovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, dal tímto počínáním ve smyslu ustanovení § 465 občanského zákoníku najevo, že dědictví nechce odmítnout.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu mimo jiné zjištěno (správnost zjištění v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že zůstavitelova manželka M. K. vyzvedla po smrti zůstavitele z jeho „podnikatelského účtu“ hotovost 500.000,- Kč, kterou (podle svého tvrzení) použila „na zajištění chodu podniku zůstavitele, zejména na vyplacení mezd zaměstnancům a zaplacení sociálního a zdravotního pojištění“, tedy že finanční prostředky, které nepatřily do jejího bezpodílového spoluvlastnictví se zůstavitelem, použila též k úhradě závazků zůstavitele jako zaměstnavatele.
I když tvrzení M. K. o tom, jak naložila s finančními prostředky vybranými z účtu zůstavitele, nebyla podle soudu prvního stupně „plně prokázána“, měly soudy přihlédnout rovněž k tomu, že M. K. jako zůstavitelova dědička dala výplatou mzdy zůstavitelovým zaměstnancům nebo jinými pracovněprávními úkony vůči nim učiněným najevo, že se ujímá výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů zůstavitele jako zaměstnavatele a že tedy dědictví po zůstaviteli ve smyslu ustanovení § 465 občanského zákoníku nechce odmítnout.
Odvolací soud dovodil, že manželka zůstavitele M. K. „mohla cítit odpovědnost za podnikání“ zůstavitele a že se proto „svými úkony se snažila odvrátit vznik vyšších škod“; s tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí. Jednání směřující k odvrácení hrozící škody, které netvoří překážku pro odmítnutí dědictví, spočívá v neodkladných úkonech přiměřených okolnostem ohrožení, například ve zpeněžení věcí zůstavitele podléhajících rychlé zkáze, v podnětu k zajištění zůstavitelova majetku nebo v zabránění jeho zničení nebo zavlečení. M. K. však (podle dosavadních poznatků) nic takového neučinila, jestliže vybrala ze zůstavitelova „podnikatelského účtu“ hotovost, kterou použila (podle svého tvrzení) „na zajištění chodu podniku zůstavitele, zejména na vyplacení mezd zaměstnancům a zaplacení sociálního a zdravotního pojištění“ a která byla použita (podle zjištění soudu prvního stupně) alespoň zčásti k úhradě mezd zůstavitelových zaměstnanců za měsíc srpen 1996.