Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1351/2000, ze dne 14. 3. 2001:
Počínáním, kterým dal najevo, že dědictví nechce odmítnout, se podle ustálené judikatury soudů rozumí takové chování dědice, kterým se k zůstavitelovu majetku nebo k jeho části (například k jednotlivé věci) projevuje jako jeho vlastník (k zůstavitelovu majetku nebo jeho části se tedy chová jako k vlastnímu majetku) nebo z něhož je jinak nepochybné, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností (tedy se stát jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem), popřípadě že vystupuje jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstaviteli (například se jako dědic ze zákona vyjadřuje v řízení o dědictví k platnosti závěti apod.). Kdy se jedná o počínání dědice ve smyslu ustanovení § 465 ObčZ, závisí na posouzení individuálních okolností konkrétního případu.
V posuzovaném případě lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že žalobkyně nedala najevo, že dědictví po B. V. nechce odmítnout, jen tím, že v dědickém řízení vystupovala v předběžném šetření jako osoba informovaná o poměrech zůstavitelky a že s ní byl z tohoto důvodů sepsán protokol o předběžném šetření nebo že objednala pro účely dědického řízení u znalce posudek o ceně zůstavitelčiny nemovitosti; v uvedeném jednání žalobkyně i podle názoru dovolacího soudu nelze spatřovat počínání, kterým by dala najevo, že dědictví nechce odmítnout, neboť nic nevypovídá o jejím vztahu k zůstavitelčině majetku, o uplatňování jejího dědického práva k tomuto majetku ani o jejím vystupování jako dědičky zůstavitelky. Odlišně je však třeba hodnotit chování žalobkyně při jednání u soudní komisařky, notářky JUDr. J. P. dne 15. 10. 1993. Z obsahu protokolu o tomto jednání totiž vyplývá nejen to, že žalobkyně považovala závěť ze dne 27. 10. 1992, kterou jí zůstavitelka odkázala veškerý svůj majetek a kterou sama předložila, za „pravou a platnou“, a že žalovaný tuto závěť neuznal za „pravou a platnou“, ale i zjištění, že výsledkem tohoto jednání bylo, že „mezi účastníky zůstala sporná skutečnost“, že „řízení se přerušuje dle § 18 OSŘ“ (správně zřejmě podle § 18 notářského řádu – zákona č. 95/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a že „účastníci budou odkázáni k vyřešení sporné skutečnosti k Okresnímu soudu ve Vyškově“. Uvedený výsledek jednání ze dne 15. 10. 1993 nasvědčuje tomu, že žalobkyně při něm nevyjádřila jen svůj názor na „pravost a platnost“ závěti, ale že projevila také vůli vstoupit do práv a povinností zůstavitelky jako její dědička ze závěti; jiný závěr by nepochybně neodpovídal výsledku jednání a v něm nastíněnému dalšímu postupu dědického řízení. Takovéto chování žalobkyně pak svědčí podle názoru dovolacího soudu o tom, že při jednání dne 15. 10. 1993 dala najevo, že dědictví nechce odmítnout.
V průběhu řízení před soudy vyšlo najevo, že žalobkyně vzápětí po smrti B. V. začala užívat některé její movité věci a nemovitost a že zůstavitelčinu nemovitost posléze přenechala do užívání svému bratrovi; k tomuto jednání došlo přede dnem 20. 10. 1993, kdy před soudní komisařkou odmítla dědictví.
Uvedené zjištění přitom vyplývá nejen z údajů žalobkyně, ale je potvrzováno i žalovaným (naposledy v jeho vyjádření k dovolání), který během řízení opakovaně poukazoval na uvedené jednání žalobkyně vůči majetku zůstavitelky, podle jeho názoru v průběhu dědického řízení nezákonné. Protože je zřejmé, že žalobkyně při svém chování k zůstavitelčině majetku vycházela ze svého dědického práva, jež dovozovala ze závěti ze dne 27. 10. 1992, lze je hodnotit tak, že se k dědictví nebo alespoň jeho části chovala způsobem, jako by jí již patřilo. Takovéto jednání je třeba – jak vyplývá z výše uvedeného – považovat za počínání, kterým dědic dává najevo, že dědictví nechce odmítnout. Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že k uvedeným skutečnostem při svém rozhodování nepřihlédl.