Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 35/2001-80, ze dne 28. 2. 2001:
Napadeným usnesením soud řešil otázku dědického práva pozůstalé dcery V. G. z hlediska její dědické nezpůsobilosti dle § 469 ObčZ. Uvedenou otázku řešil na základě právního posouzení prokázané a nesporné skutečnosti, že se V. G. dopustila úmyslného trestného činu proti zůstaviteli (viz shora).
V odůvodnění svého usnesení však soud opomíjí další otázku, která má zásadní dopad na dědickou nezpůsobilost ve smyslu § 469 ObčZ, tj. otázku, zda zůstavitel prokázaný čin V. G. neodpustil. Z obsahu spisu sice vyplývá, že V. G. při jednání dne 3. 5. 2000 před soudní komisařkou uvedla, že zůstavitel nebyl v takovém duševním stavu, aby jí mohl odpustit (viz protokol na č. l. 28 spisu), ale ani o tom není v odůvodnění napadeného usnesení zmínka.
I když V. G. před vydáním napadeného usnesení nenamítala, že jí zůstavitel trestný čin odpustil, ustanovení § 205 odst. 2 OSŘ ve znění před 1. 1. 2001 jí umožňuje, aby v odvolání uvedla nové skutečnosti a důkazy (viz bod 15., Hlava I., část dvanáctá zák. č. 30/2000 Sb. ).
K otázce případného odpuštění trestného činu, které je novým tvrzením V. G., se dosud nevyjádřil další účastník řízení – syn zůstavitele M. B. Otázka, zda došlo k odpuštění trestného činu, které by vylučovalo dědickou nezpůsobilost V. G., je nepochybně otázkou skutkovou a nikoli právní. Vzhledem k tomu, že spáchání úmyslného trestného činu je nesporné a navíc je prokázáno pravomocným rozsudkem soudu o spáchání tohoto trestného činu, kterým je soud vázán (§ 135 odst. 1 OSŘ), bude řešení otázky dědické nezpůsobilosti závislé pouze na tom, zda zůstavitel tento čin V. G. odpustil.
Bude-li tato otázka mezi V. G. a M. B. (jehož stanovisko není zatím známo) sporná, bude třeba postupovat dle § 175k odst. 2 OSŘ, tj. po marném pokusu o smír odkázat toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své dědické právo uplatnil žalobou.